sobota 28. února 2015

Sbohem, Kiwi Bank

Rano jsem si trochu privstala a vyrazila s Christiane do Thames na trhy. Stanky s cerstvou zeleninou a ovocem, kvetinami, knihami, mydly, kyci a jinymi trhoveckymi artefakty se nachazely primo v podloubich na hlavni tride (Thames je typicke novozelandske mesto s nudli hlavni tridy, kde najdete vsechno dulezite).
Vcera jsem se pro zmenu svezla s Christiane do Thames a zrusila svuj ucet u Kiwi Bank. Smutna vec. Dukaz toho, ze definitivne opoustim Zeland.
Bylo to prekvapive snadne. Nikdo me nepremlouval, jestli si to nerozmyslim a nezacal mi nabizet zvyhodnene sluzby. Amy u prepazky postacil duvod, ze odjizdim ze Zelandu a dokonce po mne ani nechtela prukaz totoznosti, stacil pin. Zadna vypovedni lhuta, zadny poplatek. To nebylo jako rusit ucet u Ceske sporitelny. Vzpominam si, ze otevrit ucet bylo o dost narocnejsi. Tenkrat jsem jeste nemela pracovni IRD cislo a banka vyzadovala komplikovane potvrzeni bydliste a podobne. Takze je to presne naopak nez v Cechach.

čtvrtek 26. února 2015

Kuranui Bay

Vyrazily jsme si s Christiane na plaz omrknout zapad slunce. Samotny zapad jsme prosvihly, ale i tak to nebylo spatne.

Uctivaci ginga

Mym prvnim ukolem v Thames se stalo sbirani vetvi, dreva a jablek. Vyhrala jsem si. Take jsem si zalozila do deniku par listu ginga a nemohla si pri tom nevzpomenout na Stinadla se bouri.

středa 25. února 2015

Wellington -> Thames aneb kriminalni zapletka

Rano jsem se rozloucila se Shanem. Brzy se bude stehovat do Brisbane, coz by se vyhledove mohlo hodit.

Vedela jsem, ze dostat se z Wellingtonu bude opruz. Navic uz jsem trochu na stiru s novozelandskym rozpoctem a posledni kiwacke dolary hodlam utratit za neco uzitecnejsiho, nez je autobus. Rozhodla jsem se tedy risknout stopa primo ve meste a to v miste, kde zacina nekolik desitek kilometru dlouha dalnice. Flek byl velice bidny. Nemohla jsem primo na najezd, protoze nejaky dopravni chytrolin tam nainstaloval zakaz vstupu chodcum, takze jsem mavala v miste, kde nebylo moc prostoru na zastaveni a navic to vypadalo, ze odbocuju jeste pred dalnici. Jinde se ale stat opravdu nedalo a vychazku k dalsimu sjezdu jsem hodlala absolvovat az v momente, kdy po par desitkach minut prijde krize.

Skveli novozelandsti soferi nastesti nezklamali. Zhruba po dvaceti minutach me doslova vysvobodil sympaticky kiwak. Nejel daleko, ale jel za mesto. Pote uz jsem opet jen presedala, intervaly nebyly delsi nez deset - patnact minut a ale  spise jsem odjizdela jeste drive, nebo i hned. Vzal me Jerry, jedouci navstivit svou matku a tetu. Vezl jim whisky a cokoladu a stezoval si, ze misto obeda ji s nimi bude muset pit. Jerryho vystridal Japonec, ktery mi strasne pripominal kamarada Josiho z Hastings. To uz jsem byla v 'Otaki', kde se mi povedlo zastavit dve Nemky. Jely az nekam k Tongariru, takze jsem se pohodlne uvelebila s vedomim, ze ted nejakou dobu nemusim prestupovat.

Krajina nad Wellingtonem kolem 'Kapiti Island' vubec nepusobila tak vyschle jako sever Jizaku, na tom, ze v hlavnim meste casteji prsi tedy zrejme neco bude.

Stopovaci stesti me nastesti po dvousetkilometrove nemecke jizde neopustilo. Daimon v transitu byl mily, ale totalne natvrdly. Jel vsak pres Taupo az do Rotoruy, coz jsem nemohla nevzit, protoze jsem se chtela vyhnout problematicky velkemu Hamiltonu (treti nejvetsi mesto Severniho ostrova).

Z Rotoruy do Taurangy nasledoval typek s malym srncim psem (kdyz mi pomahal s Jarmilou do kufru, pejsan utekl a my malem odjeli bez nej). Vysadil me blbe pred Taurangou, kde jsem se bala, ze nikoho nechytnu. Vzal me vsak Brazilec Rafael, ktery me popovezl dalsich par kilometru pred mesto. Vystridal ho trochu hippie pan jedouci na konec mesta.

To uz jsem z neustaleho stopovani zacinala byt otravena. Ja vim, ze Evropa je pro Novozelandany na druhem konci planety, ale clovek ma prece povedomi o tom, ze komunismu uz tam odzvonilo. Vetsina kiwaku nema o Cechach ani tuseni, takze jim vysvetluju, jakou mame rozlohu, klima a ze je nas na mnohem mensim uzemi deset milionu (na coz vsichni beze zbytku reaguji velice prekvapene). Poucuju, ze Ceskoslovensko uz neexistuje, ze Ceska republika sousedi s Nemeckem a neni soucasti Ruska. Nekdy se natukne i tema byvale Jugoslavie a to se potom rozjedu a soferi nestaci pocitat staty. Jsem tedy takovy popularizator vychodni Evropy.

Lehke znechuceni me vsak brzy preslo.  Zastavila mi pokerovana lesba tesne pred padesatkou... Ten pocit, kdyz jsem zjistila, ze pracuje v utajeni jako policejni detektiv! Predstirala padoucha, aby odhalila metamfetaminovy gang a prvni kontakty sesbirala na Anonymnich alkoholicich... Ja myslela, ze podobne story se deji jen v televizi! Nemuzu prozradit jmeno, ani barvu a typ auta, ale myslim, ze pribeh se bez nich obejde. 'Sally' mela rande se svou pritelkyni (socialni pracovnice z Aucklandu) na pul cesty mezi Aucklandem a Taurangou v motelu v mestecku 'Paeroa'. Poznaly se, kdyz bylo 'Sally' ctrnact. Pak se setkaly znovu za par let, ale to byla 'Sally' zadana... Posleze zas socialni pracovnice vdana... Porad se mijely, ale ted jsou spolu. Par dni v mesici, kdyz se 'Sally' utrhne ze sveho fiktivniho zivota mezi kriminalnimi zivly. Takze pokud si nekdo mysli, ze happyendy a romantika v realnem zivote neexistuji, tady je dukaz, ze jo. Jen me trochu mrzi, ze jsem se nezeptala, jestli muzu videt odznak a bouchacku. Haha.

Dostat se z Paeroy do Thames uz byla brnkacka. Slunce uz se naklanelo nad obzor, ale brzy me vzali tri kluci - dva Fidzane a Ind. Nejdriv jsem s nimi nechtela jet, ale pak jsem usoudila, ze jsou neskodni. Nabidli mi pivo, ktere jsem odmitla, protoze jsem pres den skoro nic nejedla a nechtela prijet k novym hostitelum nacamrana. Pote mi nabidli limo, ale brzy se zjistilo, ze limo doslo. Byli mili a odvezli me az na 'Maramarahi Road' pred dum Christiane a Patricka. Prejezd jsem tedy zvladla za deset hodin. Slusne.

Christiane je nemecka emigrantka, Patrick kiwak. Dostalo se mi mileho privitani a cekaji me opravdu jen tri hodiny prace denne, takze pohoda.

pondělí 23. února 2015

Moje prvni kerka

Tetovani jsem chtela uz nekdy v osmnacti. Jen jsem nevedela jake. Ted je prvni maorsko-tahitske na svete a myslim, ze neni posledni. Chtela jsem si ze Zelandu odvezt neco opravdoveho. Zaznamenat tuhle cast zivota na ceste na vlastni kuzi. A samozrejme machrovat kerkou ze dna zemekoule.

sobota 21. února 2015

Te Papa

Dopoledne zacalo prset, a tak jsme se ve trech (vcera dorazila jeste danska couchsurferka Louise) vydali do muzea 'Te Papa'. Na peti patrech se clovek hrave zabavi na cely den.

Videli jsme toho spoustu. I nemuzejnicky uremcany typ jako ja si prijde na sve. K tomu nejlepsimu patrila nejvetsi chobotnice na svete (zhledli jsme i video o vylovu a 3D video o vylovu), ktera byla vylovena u Antarktidy, kostra modre velryby, kostra Phar-Lapa (!), vyzkouseli jsme si simulaci zemetreseni, prohledli atrapu vyhubeneho ptaka moa, omrkli moderni maorske umeni a spoustu dalsiho.

Navic aerolinky Air New Zeland letos slavi petasedmdesatilete vyroci, takze jsme si vyzkouseli simulaci letu budoucnosti a vlezli si do realne pilotni kabiny. Pusobive.

pátek 20. února 2015

Trenink na Asii

V jednom z pruchodu u Cuba Street se kazdy patek kona food market. Bajecna vec. Filipiny, Korea, Vietnam, Indonesie, Armenie, Mexiko, Spanelsko a mnoho dalsich. Nakonec vyhral indonesky 'nasi goreng' a plnene korejske knedliky 'mandu'. Uz se do te Asie dost tesim.

čtvrtek 19. února 2015

Kravsky expres

Misto toho, abych si na palube trajektu uzivala svezi morskou brizu, cuchala jsem vuni domova. Na Severnim ostrove zrejme zacala byt nouze o kravy.

Christchurch -> Picton aneb privoz na sever

Vedela jsem, ze Christchurch se mi nebude chtit opoustet, stejne jako se mi nechtelo chtit odjizdet z Gore, ale byla jsem pripravena. O vikendu jsem si pro jistotu rovnou zakoupila online nevratny listek za $53 na trajekt z Pictonu do Wellingtonu na ctvrtek vecer. Aby bylo i mne jasne, ze to musim stihnout.

Dobre jsem udelala, nebyt listku, odlozila jsem odjezd z Christu na zitra, pozitri, popozitri...

I tak to nebylo jednoduche, na autobus (ma oblibena opawska 28), ktery me vyvezl na severni vypadovku z mesta, jsem vyrazila az v pul 11. No, co. Picton lezel neco pres tri sta kilometru prede mnou na hlavnim tahu a usoudila jsem, ze by nemel byt problem se tam dostat za odpoledne.

Nastesti opravdu nebyl. Rychle jsem chytla prvni vuz s panem ze stavebnictvi. Bohuzel odbocoval do 'Hanmer Springs', a tak jsem musela prestoupit k maorskemu paru Matthewovi a Sam, ktery miril do Kaikury. Tam jsem cekala dlouhych patnact minut na autak do Blenheimu. To uz jsem byla podstatne klidnejsi, protoze z Blenheimu do Pictonu je to jen nejakych dvacet pet kilometru. Na prvnich pet me nabrala farmarka na penzi a posleze, ackoliv jsem jeste ani nestihla shodit krosnu, typek kovbojskeho vzezreni, ktery spolecne se mnou vzal i britskeho stopare Jamese, jehoz jsem predtim po ceste rafinovane predbehla.

Krajina, zvlaste v okoli Blenheim, byla naprosto vyschla, pripominala spis poust nez vecne zelene novozelandske kopce. Vinice pusobily jako oazy.

A tak jsem byla na trajektovem terminalu uz v pet, coz ovsem vubec nevadilo. Nestava se casto, abych mela casovou rezervu.

Cookovou uzinou mezi Severnim ('Te Ika-A-Maui') a Jiznim ostrovem ('Waipounamu') krizuji dve spolecnosti. 'Interislander' a 'Bluebridge', ktery jsem si vybrala, protoze ma hezci lode, na nich free wifi a narozdil od konkurence pristavni terminal v centru Wellingtonu.

Uz odpoledne mi z Bluebridge poslali sms, ze nase vecerni lod 'Straitsman' bude zpozdena. Nakonec to bylo asi o ctyricet pet minut, coz me zprudilo, protoze soustavu fjordu za Pictonem jsme tak opusteli uz temer za tmy a ja prisla o paradni fotky.

Dokud se nesetmelo, stala jsem na horni palube, mrzla a pozorovala, jak se brehy Jizniho ostrova vzdaluji. Nejaky patek ho asi neuvidim.

Pred jedenactou jsme dopluli do Wellingtonu. Ocean byl nastesti klidny, takze jsem nemusela pouzit jeden z papirovych pytliku, ktere byly decentne rozmisteny po celem podpalubi.

Azyl mi opet poskytl couchsurfista Shan.

středa 18. února 2015

Christchurch vol.5

Moje pata a nejkratsi navsteva v Christchurch. Utery mi prijemne uteklo v botanicke zahrade. Rozloucila jsem se s Kieranem a presunula se k Petrovi.
Ve stredu jsem si znovu prosla centrum a kontejnerove mestecko. Nektere stavby poporostly, jine vyrustat zacaly a v dalsich se rozbehla rekonstrukce. Jsem zvedava, jak to bude vypadat, az polozi posledni cihlu. Par let to zrejme jeste potrva. Jizvy, ktere zpusobilo zemetreseni, se stale jeste nestihly zacelit.

pondělí 16. února 2015

Gore -> Christchurch aneb to chcete!

Rano byla jako obvykle kosa, nejakych 7°C. Kebule mi na rozloucenou navaril spoustu mlhy, coz slibovalo perfektni stopovaci podminky, ktere jsem pozdeji maximalne vyuzila. Povedl se mi totiz husarsky kousek a dostopovala jsem az do Christchurch. Ale nepredbihejme.

Rano jsem se rozloucila s Carnem a pozdeji s Jane. Moc se mi nechtelo opoustet tenhle bajecny flek, ale cesta je cesta. Na rozloucenou jsem nafasovala merunky a med z manuky (bohuzel lonskou varku, protoze cerstvy z patku jsme jeste nestihli rozlit) a vyrazila na krizovatku kousek od domu.

Vybrala jsem si mene frekventovanou cestu pres 'Tapanui' a 'Alexandru', cehoz jsem trochu litovala, protoze provoz byl vice nez ridky. Nejdriv jsem se trochu bala, ze potkam Jane, ktera mela v pul treti sraz v Gore, ale nebylo treba. Jakmile jsem chytla prvni odvoz, uz jsem de facto jen prestupovala. Na tri zatahy jsem se dostala do sto tricet kilometru vzdalene Alex, posleze nadvakrat na krizovatku u Cromwellu, kde me nabral postarsi francouzsky par toho casu na dovolene. Zatimco dole u Gore jsem potkavala vetsinou jen mistni kiwaky, tady uz cestam vevodily camper vany spolecnosti Wicked, Kea, Britz, Juicy a podobne. Neni se cemu divit. Silnice tahnouci se nadhernou krajinou kolem reky 'Clutha' pres 'Clyde Dam' a 'Lake Dunstan' nema chybu.

Frantici zastavovali u Lake Dunstan na svacu a ja vzpominala, jak jsme tam kempovali s Mattem a Charlotte. Nechtelo se mi na ne cekat, nijak zazracni nebyli a zname Frantiky, mohli by jist dve hodiny, a tak jsem v mezicase zkousela stesti a mavala dal, coz se vyplatilo. Zastavil mi Darren v cervenem sportaku, ktery miril az daleko do Timaru. Stastna trefa.

Darren byl pihaty, trochu stydlivy ajtak a vracel se z Queenstown ze svatby sve sestry. Trpelive se mnou zastavoval u pruzracne modrych jezer - 'Lake Pukaki',  pres ktere se otevira az kycovite perfektni pohled na vecne zasnezenou nejvyssi horu Noveho Zelandu Mount Cook a 'Lake Tekapo', jenz je udajne nejmodrejsi na celem Zelande. Nad jezerem se tyci maly kamenny kostelik 'Church of Good Sheperd' a take podivny pomnik se psem. Kdyz jsem se k nemu blizila, v duchu jsem sazela, jestli je to Haciko, Goro, nebo Lassie a byla to opravdu kolie, aneb pocta vernym a statecnym koliim, bez kterych by bylo nemozne v horach zachranovat lidske zivoty.

Asi v pul seste jsem stala u silnice v Timaru, do Christchurch nezbyvalo ani dve ste kilometru a ja si rikala, ze to uz musim dotahnout.

Posledni trn z paty mi vytrhl fotograf Stu, bez prestani mluvil, ale nastesti byl ten typ, ktery ma o cem. Opet jsme se bavili o tom, jak kravsky prumysl ruinuje novozelandske zivotni prostredi a on mi daval za priklad tak silena data a cisla, ze jsem jen nevericne kroutila hlavou. Nabizel mi praci v Timaru, kde je pry velka nouze o lidi v pohostinstvi. Skoda, ze jsem ho nepotkala pred rokem.

Stu miril na nejaky fotograficky sraz a jel pozde, takze me s omluvami zanechal u Hagley Parku. Petr se mnou jeste dnes nepocital a protoze mel zasadni rande, ale azyl mi nastesti poskytl dobrak Kieran. Zrovna se prestehoval do pokojicku u postarsi damy Glendy v Shirley. Glenda je pecliva na uklid a ma dve kocky. Jaka to klasika.

Diky vsem dobrym lidem, bez kterych bych nemela sanci!

pátek 13. února 2015

V hledacku aneb 'Visa Expiring in 23 Days Notification: Hana Dvorakova'

Ach jo, uz me zase vyhazuji ze dna zemekoule!

'Dear Hana Dvorakova,

Our records show that your visa is due to expire, as follows:

Client number 51984377

Visitor visa expiring on 9/03/2015

If you are planning to stay longer in NZ then you should lodge a new application for a temporary visa without delay.

...

Kind Regards

Immigration New Zealand'

Plne automatizovany provoz aneb lepkave remeslo

Dnes v patek 13. jsme se oblekli do slusivych gumovych zaster a konecne zacali s vytacenim medu. Oproti nasemu manualnimu minimedometu na tri ramecky jsem pracovala hned se dvemi mamutimi (kazdy po sestnacti), ktere jsou napojeny na celou soustavu trubek a kotlu, takze vam pripada, ze jde spis o zarizeni na rafinaci ropy, nebo minimalne o domaci palirnu.

Na zacatku se ucpala jedna z trubek a Carne dlouho nemohl prijit na to, v cem vezi problem. Pak uz vsechno slapalo jako po masle. Med je vynikajici a do zitra ho nechci videt. No, mozna do vecera.

Cesty toulavy, ja vim, ze se vas uz nikdy nezbavim

Pred par dny jsem se podivala do kalendare a nebyt salam, mozna bych zacala trochu vysilovat. Jako obvykle mi pripadalo, ze mam spoustu casu a nebude vadit, kdyz se na vceli farme zdrzim o neco dele. Vcera ale uplynuly tri tydny od meho prijezdu a me doslo, ze konecne musi padnout finalni rozhodnuti, co se zbyvajicimi dvaceti dny, protoze jinak se odsud nedostanu. Prece jen vzdusnou carou je to z Gore do Aucklandu 1137 kilometru po silnicich bez mala 1600.

Pomerne rychle se mi podarilo najit wooffing v Coromandelu (chtela jsem se znovu zastavit u Roba, ale vyrazi lyzovat do Alp). Sice me pravdepodobne ceka spousta dalsiho plevele, ale co se da delat. Christiane a Patrick alespon ve svem profilu rikaji, ze jim staci tri hodiny prace denne a bydli kousek od reky, kde se da plavat. Navic se na konci brezna take chystaji do Asie, takze spolecne tema bychom meli. V Coromandelu jsem hledala umyslne, abych mela v dostopovaci vzdalenosti letiste v Aucklandu.

Jen jsem mela trochu velke oci s prijezdem. Rekla jsem, ze prespristi pondeli jsem tam jak na koni, ale vzhledem k tomu, ze ted v pondeli budu teprve odjizdet z Gore a chci se jeste zastavit par dni ve Wellingtonu a Christchurch, nevim, nevim. No, snad me nezlyncuji, kdyz se objevim o neco pozdeji.

Ach jo, zas na cestu. Vubec se mi nechce opustet muj pokojicek v 'The Hut'. Nejhorsi je se rozjet, to se mi nikdy nechce a stoji me to cim dal tim vic energie, ale kdyz uz je clovek v pohybu, nic ho nezastavi. Tluce se bezstarostne prachem cest, svet uhani a nic neni nemozne.

neděle 8. února 2015

Bludny koren

Popelka vyuzivala holoubky, ja mam Zacka.

Tlakova nize

Ja vim, nepisu, ale ono se toho na samote u vcel moc nedeje. Ve stredu se prihnala tlakova nize (predpokladam, ze z Antarktidy) a teplota spadla o vic nez deset stupnu. Jednu noc teplomer ukazoval 5°C, zapnula jsem si topeni. Stridave prselo a padaly kroupy. Priserna slota. Byla jsem rada, ze Carne s Ethanem vyrazili v tech dnech ke vcelam beze me a nechali me v kulne pripravovat ramecky s komurkami na graftovani. Spolecnost mi delala kocka Bumble.

Kvuli neprijemnemu pocasi se o me zacala pokouset rymicka. Nastesti jsem ji zahnala osvedcenym killer drinkem (caj s citronem, medem a zazvorem) a dnem stravenym v posteli u serialu.

Pristi tyden bych se mela vyakcnit a pomalu zacit smerovat na sever. Uz mi nezbyvaji ani ctyri tydny. Jeste by to chtelo jeden wooffing, ale tam, kam bych chtela, me nechteji a tam, kde by me chteli, zas nechci ja. Navic se chci jeste zastavit v Christchurch u Petra (kdovijak dlouho se pak neuvidime) a ve Wellingtonu u Shana (protoze Wellington je super).

úterý 3. února 2015

Vceli inkubator

Koukam, ze je cas, abych zase neco napsala. V nedeli odjela Marlen, v pondeli adjunkti, takze jsem co by podpora v Glassbrothers osirela. Uprimne a sebekriticky musim priznat, ze Nemecko mi chybet nebude.
Puvodne jsem planovala zustavat do ctvrtka, ale to uz je za rohem a ja nesehnala planovany kavarensky wooffing, takze si pobyt jeste trochu protahnu. Navic v patek je pizza night a brzy se zacne vytacet med a to bych jeste rada stihla.
Se vcelami ted delame porad neco noveho. Pripravujeme ted jarni oddelky na prodej a rozdelujeme silnejsi vcelstva na dve, soucasti cehoz je implantace matky do jedne z casti, takze mame v aute vceli inkubator a ja z nej dulezite vytahuju plastove minipouzdro s voskovou cepickou, ve kterem se jeste nevyklubana matka schovava. Na mych bedrech je tedy zodpovednost za preziti lidstva, protoze kdyz vcely prestanou opylovat, jsme nahrani a par ulu v Southlandu neni zanedbatelnych!