pátek 31. října 2014

Prutrz mracen (31.10. + 1.11.)

Paty a sesty den s ovcemi. Dostavila se unava materialu a uz toho mame celkem plny brejle. Ruce se regeneruji cim dal tim pomaleji a zada uz vubec necitim. To je ta staroba a otupelost. Kdyz opet dorazil na vypomoc Tony, uvitaly jsme to s vdekem. Na radu prisli velci berani, takze na stole jsme meli vetsinou medvedy a buvoly.

Vcera odpoledne se prihnala jihozapadni briza, ktera pry vetsinou signalizuje zmenu pocasi, coz muzu potvrdit. Vecer zacalo radne chcat a ochladilo se z 30°C na 20°C, coz se nam pred dovolenou vubec nehodi.

Strihaci jsou trochu ve skluzu, takze zitra nas jeste ceka pulden rachoty.

středa 29. října 2014

Dalsi pan na holeni (29.10. + 30.10.)

Posledni dny pokracujeme s velkymi ovcemi a je fakt, ze kluci s nimi obcas maji co delat. My ovsem s nekterou vlnou taky. Ani nevim, jak se to stalo, ale vymyslely jsme si s Krtkem vlastni slang. Napriklad odstrizenemu kousku z ovci hlavy rikame zasadne tupe ci tupecko, velka, hodne urousana, tezka a tuha vlna je medved, velka buvol, hebka azurit, zpocena pochopitelne smradoch a podobne.

Pod Markovu kudlu prisla ovce, ktera mela mouchy. Nechutna vec. Moucha ji do vlny nakladla vajicka a larvy ji pak zacaly zrat maso zaziva. Smrad, mrak much a chudak ovce, ktera se pomalu neudrzela na nohou. Proces byl porchycen jeste vcas, stacilo larvy vystrikat specialnim protimusim sprejem, ale uz jsme videli ovci, ktere v zadni casti zad vubec nerostla vlna. Brad popisoval, jak ji nakazene maso vyrezaval. Mnamka. Doslo, jak dulezity ukol mi byl sveren, kdyz jsem u Johna strikala ovce modrym sprejem proti moucham.

Dalsi lahudkou bylo, kdyz Steve fiknul ovci prilis moc a musel ji ranu sesivat nekolika stehy. V prvnim momente, kdy na me zavolal, jestli mu muzu podat jehlu  jsem si nebyla jista, co tim mysli.

V pokoji mezi trofejemi jsme se rychle zabydlely. Ve ctvrtek Brad upekl jehneci. Mnamka. Slibily jsme vyrobit cmundu, tak snad to bude sukces.

McLeodovy dcery (28.10.)

Pri poledni pauze jsme jeli s Bradleym a Stevem do Maitlandu na nakup. Bylo nacase, dosly mi susenky.
Odpoledne objevil Bradley na pastvine mrtvou ovci. Mark nam pujcil svoje nadobicko (nemusely jsme se bat, ze ovecku rizneme) a na vlastni kuzi jsme si s Krtkem vyzkousely, ze strihani ovci je jen pro skutecne bouraky. Bradley zacal povolani strihace prirovnavat ke sportu. Je treba i nekolik let praxe, nez se z cloveka stane dobry strihac. Ze me by byl spis reznik.
Mark nas ucil strihacskou hantyrku. Uz vime, co znamenaji slova 'hoggots', 'ewes', 'wethers', 'rams" a dalsi.
Vecer Bradley uvaril boulognske testoviny s jehnecim (moje penne se hodily). Po jidle dosla rec na moderni techniku. Krtek zapalene hajil oldschool, tedy zadne chytre telefony a facebook a ja byla samozrejme na strane moderni techniky. Brad nas chvili pozoroval, a pak smirlive dodal, ze lide jsou ruzni, cimz si me ziskal. Moje rec. Nikdo nema zaruceny recept na zivot. To, ze ma nekdo jiny, jeste neznamena, ze je spatny. Nesnasim upjatou kratkozrakost tech, kteri si mysli, ze jedine jejich cesta je ta spravna.
Uz take vime, ja se jmenuji typicke mistni stromy. Jsou to blahovicniky.

Lowandale (27.10.)

Jsme ted pomocna sila na ovci farme u Bradleyho. Pracujeme s nim a opet se strihaci Markem a Stevem. Tentokrat se strihaji dospele ovce, ktere nebyly pod kudlou od ledna, takze jsou radne srstnate. Vlna velkych ovci se striha v jednom kuse. Zvlast je jen bricho a obcas hlava a konce nohou. Nasim ukolem je opet vzit vlnu od strihace v mezifazi, kdy konci a vytahuje z ohrady dalsi ovci. Pote se vlna musi dumyslnym hodem rozprostrit na stul a je treba otrhat nejhorsi cucky na krajich, pocurane, pos*ane, usmudlane a jinak znehodnocene kusy a take obrimi oldschoolovymi nuzkami ostrihat z vlny cary kuze, ktere se klukum obcas povedou riznout.

Farma 'Lowandale' lezi kousek od mestecka 'Maitland' uprostred niceho mezi poly a pastvinami. Najdete tu par plecharen, nejake zemedelske stroje, nekolik aut a spoustu ovci a haraburdi. Krome Bradleyho tu bydli jeste psi Gypsy a Mandy, kun Chester a na vedlejsim pozemku Bradova sestra Stephanie s peti ustekanymi bigly (pro fanousky Gilmore Girls - ten nejustekanejsi z nich se jmenuje 'Digger').

Jsme ubytovane v hlavnim dome v male loznici, ktera normalne slouzi jako domov pro sbirku cedecek a automobilovych trofeji, takze vypada jako pokoj dvanactileteho kluka. Bradley je totiz farmar zavodnik a trofeje ze zavodu a fotky divnych formuli nejsou snad jenom na zachode.

Hromy a blesky (26.10)

Rano jsme se probudily a cekal nas sok. Bylo 20°C, obloha se zatahla a dokonce poprchavalo! A to mi Krtek tvrdil, ze dest uvidim az na Zelande. Jesteze jsme uz vypraly.
Brian nam vcera slibil, ze se zastavi a vyveze nas na vylet. V tomhle pocasi jsme s tim ale moc nepocitaly. Odpoledne, zrovna, kdyz jsme se chystaly dat si slofika, se vsak Brian skutecne objevil. Zaroven s nim dorazil take Steve s nejakym kamaradem a chteli nas vzit na ryby. Musely jsme tedy jednu akci odpiskat. Pech.
Nakonec jsme vyrazily s Brianem. Dat kosem sefovi jsme si prece jen netroufly. Vzal nas do mest 'Kadina' a 'Moonta' a okoli. Od konce 19. stoleti az do krize ve 30. letech se tam tezila med, coz jsme v krajine dokonale zemedelskeho razu vubec necekaly. Stary pan (v listopadu mu bude 71) nam s nadsenim ukazoval stare doly a zapomenute krajiny. Myslim, ze se minul povolanim. Ve Wallaroo a Moonta Mines nam zapalene ukazoval, jak fungovaly precerpavaci sachty a agitoval, ze mlada generace by se mela zajimat o historii, aby stare umeni nezustalo zapomenuto.
Projizdeli jsme Kadinou a Moontou, Brian nam delal vyhlidkovou jizdu po starych ctvrtich, novych ctvrtich, bohatych ctvrtich, plazich, pristavech, atd. Navic nas vzal ke sve dceri, ktera mu dela ucetni, pro vyplatu. Z male prdelate asi ctyricetilete fanynky Roling Stones (byla na vcerejsim koncerte), sla trochu hruza. Velice podezrivave si nas merila a kladla nam na srdce, ze o cinnosti s nimi spojenymi nemame nikde mluvit, protoze australska vlada potira praci na cerno stale ostreji. To mela vsak zduraznit hlavne svemu otci. Vsude, kam jsme s nim dnes dorazili, uz o dvou holkach z Ceskoslovenska vedeli a kdyz ne, Brian jim to hned vyslepicil (a ja to pisu). Dcera nakonec zmekkla. Videla, ze brzy zmizime a uz o nas nikdy neuslysi. Navic se zdalo, ze rozhovor s nami ji zacina bavit. Dostaly jsme zaplaceno $22/hodinu, jak nam hned prvni den na stopu slibil John. Slusne penize i na Australii.
Cely den se honily mraky a sem tam mrholilo. Navecer se prihnala docela stredoevropska bourka se svetelnymi efekty a buracivymi hromy. Byla to sice efektni podivana, ale velice spatne nacasovana. Boure zpusobila blackout v sirokem okoli, takze kdyz jsme dorazili fo hospody na vecery, nejdriv jsme se lekly, do jake tmave diry nas to Brian zatahl. Potkaly jsme se s Brianovou kamaradkou Mary a pozdeji dorazil jeste John a dalsi Brian. Nejakou dobu jsme cekaly, jestli elektrikari odvedou svou praci, ale marne. Nakonec jsme uz jen s Brianem a Krtkem skoncili na benzince, kde jsem si dala kure (ooo maso) a hranolky, Brian hranolky a kafe a Krtek susil hubu.
Co je ovsem nejlepsi, Brian nam domluvil dalsi melouch. Strihac Steve se o nas zminil farmari, u ktereho dela dalsi kseft a jeho levnejsi pracovni sila 'z vychodu' zaujala. Takze dovolenou u more musime uz podruhe odlozit, budeme zase pracovat u ovci a to dokonce cely tyden.

Velke pradlo (25.10.)

Po peti tydnech v Australii jsme se zastavily a mohly rano spat, co hrdlo raci (vydrzela jsem to do osmi). Uzasne.

Rozjely jsme velke pradlo a ja se konecne vrhla na dopisovani blogu. Odpoledne uz Krtka zacaly svrbet nohy a vydal se na maly stopovaci vylet po okoli, zajimco ja hajila hrad a nevedela, na ktery gauc si sednout driv.

Asi v devet vecer se objevil Brian. Informoval nas, ze John se zastavi s penezi (ano, uz jsme zacinaly byt trochu nervozni) a ze neni problem zustat dalsi den ci dny.

Asi tedy jeste zustaneme. Vyuzijeme Johnovu farmu jako zakladnu pro vylety do okoli.

Strihali dohola malou ovecku (24.10.)

Dnes jsme pokracovaly na ovcich, bylo nutne dorazit zbytek stada. Krtek uz z krve neomdleval, ale porad mu nedelala nijak zvlast dobre. Neustale take napominal kluky strihace, at jsou opatrni a nerezou je. Krtkovou nejoblibenejsi cinnosti se stalo zahaneni ovci a hlavne kontrola, jestli vsechny pily, zraly a jestli ty zrizene od britvy nekde nelezi s nohama nahore. Myslim, ze cela parta si myslela, ze spolupracuje s Greenpeace.

Odpoledne prislo na radu par velkych ovci, ovce kriplove a take miniaturni jehnatka. Krtek usoudil, ze jehnata musi po ostrihani mezi ostatnimi ovcemi stradat a tak jim vymohla vlastni ohradku. Navic zjistila, ze od vcerejsiho vecera nepila a usoudila, ze musi trpet saharskou zizni. Zacala je tedy napajet z moji flasky, takze cele odpoledne jsem pak zizni umirala ja.

Kdyz dorazil Paul, aby ovce opet nahnal do nakladaku a odvezl, byla jsem prerazena jeste s Tonym k nemu do teamu. Kazdy jsme nafasovali na zada postrik a hadici s pistoli a museli jsme kazdou ovci zvlast osetrit. Bylo to trochu jako hrat painball. Paul je znackoval a vstrikoval jim do cumaku vitaminy a ja s Tonym jsme je strikali proti parazitum, takze odjizdely zhyzdene nejen kvuli ostrihani, ale take vybarvene do modro-ruzovo-cervene barvy.

Domluvily jsme se Johnem a Brianem, ze muzeme zustat na farme dalsi den/dni. Tesily jsme se, ze po si po 'narocne dvoudenni drine' trochu dachneme.

Mlceni jehnatek (23.10.)

Dost bylo cestovatelskych dobrodruzstvi a ted vazne. Na rade je opet naucne-vzdelavaci rubrika. Slovo dne: 'shearer' (strihac ovci). Sice jsem stravila rok na Novem Zelande, ale naucila jsem se ho az dnes. Na rano se lisily instrukce od Johna ('budte pripraveny v sedm') a od jeho otce Briana ('budte pripraveny v osm'). Vstaly jsme tedy na sedmou, ale vylezla z toho opravdu osma.

Nez dorazili strihaci, pomahaly jsme ridici Paulovi vyhnat ovce z nakladaku a rozehnat je po ohradach. Byly naskladane ve ctyrstupnovem labyrintu, takze jsme splhaly az vysoko na naves a prolezaly uzkymi tunely uvnitr. Nic pro klaustrofobiky a osoby citlive na housera.

Pak uz nas po zbytek dne cekalo asistovani strihacum Markovi a Steviemu. Strihala se letosni jehnata. Vetsina z nich uz vsak dosahla velikosti dospelych ovci a zhruba za pul roku pujdou na porazku. Odnasely jsme s Krtkem vlnu do pripravenych zoku a tridily na tu z bricha (ta je mene kvalitni, plna ostnu a bodlaku) a na tu zbylou. Kazdy ze strihacu vyznaval trochu jinou strihaci taktiku (myslim, ze to bude podobne jako trenyrky versus slipy), zacinali vsak shodne: po zadech za predni nohy vyvlekli z ohrady ovci, jednu z prednich noh a zada pevne zaklinili nohama, aby se dostali k brichu a uz to jelo. Ovecky obcas byvaji od strojku trochu porezane, coz Krtkovi ze zacatku nedelalo dobre (ti prazaci).

Krome strihacu jsme pracovaly jeste s Tonym, postarsim chlapikem nalevajicim se od rana pivem. Kdyz pracoval s lisem na vlnu, trochu jsem se o nej bala.

Na konci dne po Markovi a Steviem zustalo 250 ostrihanych ovci (M 150, S 100). Zbavene vlny mi pripominaji spis kozy ci stazene kraliky. Ostudu jsme snad ceskym barvam neudelaly, zitra mame praci zas.

Jak jsme pokorili kontinent (22.10.)

Rano nas probudil majitel kempu od vedle s tim, ze tady nemame co kempovat, coz se dalo cekat. Pomlacene auto nastesti zafungovako jako spolehlive alibi.

Minuli jsme na Australii malebna mestecka 'Hawker' a 'Quorn' a svihali si to dolu na jih k 'Port Augusta'. Krajina se zvlnila diky pohori 'Flinders', pribyla trava a stromy, objevily se ovce a pozdeji i zlate lany s obilim, neco v Australii dosud nevidaneho. Kontinent byl skoro pokoren.

V Port Augusta jsme zasli nakoupit do 'Coles' a nadesel cas se rozloucit s Danem. Ve meste chtel vratit auto a pote mel v planu odletet chvatat do Tasmanie. Odvezl nas na stopa a myslim, ze se mu ulevilo.

Mely jsme trochu obavu, ze nam nikdo nezastavi. Nase hnizdo se totiz rozrostlo do obrich rozmeru. Krome krosen jsme jeste kazda byla ovesena hromadou dalsich veci. Holt jsme se v aute rozmazlily.

Plan byl jasny. Po narocnych tydnech trekovani jsme se s Krtkem chtely zrekreovat par dni na plazi a poloostrov 'Yorke', pripadne 'Kangoroo Island' se jevily jako idealni lokality.

Pomerne rychle zastavil Steve Lamb, kontrolor v tezarskem prumyslu. Kdyz videl nasi stafaz, vytrestil oci a rekl: 'At jedete, kam jedete, pojdte.' Hezky jsme si popovidali o mestecku 'Snowtown' (australska Orlicka prehrada, masovy vrah z Adelaide tam jezdil pohrbival obeti), koncertu Rolling Stones v Adelaide, na ktery bere o vikendu sveho syna, jeho britskem puvodu a ledascems dalsim. Take nas pohostil kurecimi sendvici, muffinem a kavou. Steve miril do Adelaide, ale kvuli nam sjel za 'Port Pirie' z hlavni silnice, aby nas hodil k mori u 'Port Broughton'. Tamejsi ocean se nam vsak prilis nezamlouval, a tak jsme se Stevem pokracovali dal do mestecka 'Kulpara', kde jsme se i s celym nasim majetkem nechaly vyhodit.

Stopovat se moc nedalo, temer nic nejezdilo. Po nejake dobe zastavil John v dodavce. Pry uz kolem nas jednou projel v nakladaku. Chvili jsme se bavili. Byl to farmar a zrovna potreboval nekoho na pomoc se strihanim ovci. Behem minuty jsme tedy s Krtkem zrusily dovolenou u more a vydaly se k Johnovi na farmu. K ridici do dodavky se vesel jenom jeden clovek, a tak jsem se spokojene vyhoupla na korbu. S sirokanskym usmevem jsem si hovela mezi zaprasenymi vecmi a zase jednou si rikala, jak je zivot uzasny.

Dostaly jsme k dispozici prazdny dum nalezici k farme, zhruba 6+1. Usadily jsme se v loznici, kde matrace vypadala nejpohodlneji a uzivaly si zapomenuteho luxusu v podobe gauce, mikrovlnky a podobne. Televizi jsme si vsak pustit netroufly, baly jsme se civilizacniho soku.

Vecer nas jeste prijel zkontrolovat/omrknout Johnuv otec Brian. Pustil nam vodu, ktera do te doby tekla jen v kuchyni, coz jsme velmi ocenily.

neděle 26. října 2014

Alberrie Creek (21.10. vol.2)

Poustni galerie pod sirym nebem.

Vsude tam, kam se podivam, mouchy kolem mam (21.10.)

Rano se na nas sesypalo hejno much. Situace byla zatim nejhorsi, co jsme tu zazili. Ani Uluru nebylo horsi. Sirotci v Africe hadr.

Po snidani nas cekalo neprijemne prekvapeni, pichli jsme dalsi pneumatiku, Pristi osada 'William Creek' (stary upraseny hotel s kempem, hospodou a benzinkou) byla nastesti vzdalena jen dvacet kilometru. Typek v servisu nam nabidl opravu rezervy, nebo jetou pneumatiku, takze Dan zvolil opravu. Doufala jsem, ze bude trvat dlouho. V perfektnim cestovatelskem baru zavalenem suvenyry z cest zivotem (strop pokryty vzkazy a vizitkami, na jednom z tramu vyrovnane nejruznejsi bankovky vcetne ceske stovky, fotky okoli, cedule McDonalds, 'Just Another Day In Paradise' primo nad barem, atd.) jsem si totiz na baru u kavicky psala denik a vychutnavala si vzacny mestsky prvek ve svem kocovnem zivote. Proste uz ve svem veku nezvladam byt mesic na konzervach, narozdil od Dana a Krtka potrebuji nejaky marnotratny luxus. Skoda, ze oprava gumy nezabrala cele dopoledne. Jen bych si vysedavala na baru, psala a poslouchala klaboseni obsluhy.

Vyrazili jsme zase na cestu. Ten, kdo pojmenovaval potoky (momentalne samozrejme vsechny vyschle) podel Oodnadatta Tracku, zrejme tihnul k forme denikoveho zaznamu: 'Breakfast Time Creek', 'Old Woman Creek, 'Box Creek', 'Dillina Creek' a dalsi.

Rezerva, kterou nam opravili ve William Creek nebyla stoprocentni, takze Dan stopl zajizdku k 'Lake Eyre'. Sice bychom ho pravdepodobne fotili vyschle, ale stejne to zamrzelo.

Pozdeji jsme zastavili u dalsich zricenin, tentokrat ve 'Strangways Springs'. Voda uz tam samozrejme davno nebyla, ale prosolene kopecky oplyvaly jistym kouzlem. Nechybely nezbytne trosky telegrafni stanice a nekolika dalsich domu, pro Evropany navykle na jinaci zriceniny opet zadny slagr.

Zazitek dne: V ramci rezervace 'Wabma Kadarbu' jsme navstivili dva male kopecky 'The Bubbler' a 'Blanche Cup', vyveracky podzemni vody v absolutni pustine. Kam oko dohledlo se tahly jen planiny ridce porostle travou a z velke casti pokryte nanosy soli.

Aboriginci veri, ze zeme je zdrojem vseho zivota a samozrejme i k Wabma Kadarbu se vaze pribeh. Pred davnymi casy kopal v pousti lovec, aby v zemi nasel chodbu neznameho hada (Didna-bagana: koryta vyschlych potoku jsou stopy, kde kopal). Kdyz nasel jeho tunel, objevil brzy i samotneho hada. Vytahl ho ven ze zeme a zabil (Bidalina: viry na hladine jezirek symbolizuji svijeni hada ve smrtelne agonii). V jame v zemi rozdelal ohen a hada uvaril (Dirga: trouba - jezirko Blanche Cup). Pote odtrhl hlavu a odhodil ji pryc (Wabma-gadayabu: hadi hlava - 'Hamilton Hill').

Chybelo malo a vubec jsme k hadi hlave a troube nezajeli, ackoliv se nachazely jen ctyri kilometry od hlavni po slusne ceste. Dan odmital kdekoliv zastavovat (pry je to tu vsechno stejne), natoz nekam zajizdet. Chtel setrit vachrlatou pneumatiku, coz chapu, ale v tomhle pripade o nic neslo. Bubbler i Blanche byly navic v ruzovem planku zakresleny jako 'must see'.

V 'Curdimurka Ruin' jsme prolezli starou zeleznicni stanici (objev krbu) a vyplasili obri hejno kakadu.

U 'Lake Eyre South Lookout' se nam naskytl pohled na jizni cast Eyrova jezera, tedy spis na soli pokrytou planinu, kde jezero byva, kdyz neni sucho. Eyrovo jezero lezi 15 metru pod povrchem morem a je tak nejnizsim bodem v Australii. Povodi jezera zasahuje take nad 'The Great Artesarian Basin', coz je nejvetsi a nejhlubsi zasobnik podzemni vody na svete. Zadrzuje asi 65 000 giga litru vody (130 000 pristavu v Sydney), ktera muze byt stara az dva miliony let.

Necekana vec na nas vykoukla v 'Alberrie Creek'. Slo o galerii pod sirym nebem. Ze starych kovovych soucastek a dalsiho, vetsinou plechoveho harampadi nejaky hracicka smontoval roboty, stromy, zvirata a dalsi objekty (napriklad dve na ocasech postavena letadla smontovana dohromady). Evidentne vsak o ne nikdo nepecuje, protoze nektere instalace se nachazely v zalostnem stavu a nedalo se uz ani poznat, co jimi chtel basnik rici. Dan samozrejme nechtel zastavovat, kvuli patnacti minutam, ktere jsme v Alberrie Ck s Krtkem stravily, malem zemrel hlady.

V 'Marree' jsme si uvarili nudle a rozloucili se Oodnadatta Trackem. Od ted se budeme vracet zpet do civilizace.

Dost me mrzi, ze se nepodivam do Coober Pedy, ktere je proslule mesicni krajinou a natacelo se tam nekolik filmu. Kvuli Oodnadatta Tracku jsme uhnuli z hlavni, kde se nachazi, a zajizdka nehrozi - Krtek s Danem uz tam byli. I kdyz pochybuju, ze Dan si nejake mesicni krajiny vsiml.

Vecer se nam vymstily presuny po tme a bohuzel jsme sejmuli klokana. Sice odskakal a nikde pobliz jsme ho nenasli (Krtek ho chtel pripadne dobit, aby se netrapil), ale rana to byla poradna a ve tme tezko rict. Kazdopadne klokan zlikvidoval predni svetlo a cely naraznik. Navic v miste u silnice, kde jsme po incidentu zastavili, nas mijeli road trainy a dva z nich si samozrejme vybrali meeting point primo u naseho auta. Jeden z nich vsak nastesti vcas vyhodnotil situaci a pribrzdil. Kdyby to ovsem neudelal, mohlo dopadnout prachbidne nejen auto, ale i my. Dnesek se toyote rozhodne nevydaril.

Stany jsme si drze postavili v mestecku 'Copley' primo pod striskou se stolky u info tabuli. Nejak jsme po kolizi s autem nemeli naladu hledat cokoliv jineho.

Jen ruzova to muze byt (20.10.)

Rano jsme si znovu prosli kopce Painted Desert. V rannim slunci vypadaly uplne jinak. Pres 'Mt. Batterbee Lookout' jsme pokracovali k osade 'Oodnadatta', kde jsme se napojili na zminovany Oodnadatta Track.

V Oodnadatte (180 obyvatel) nas privitala cedule, ze se nachazime v nejsussim a nejteplejsim meste v Australii. 40°C ve stinu, to nam chybelo. Bylo to take rozhodne dalsi misto ze Somewhere in Australia. Par roztahanych domku, stara zeleznicni stanice promenena na muzeum (museli jsme si na jinem miste vyzvednout klic a v muzeu na nas cekalo par starych artefaktu tykajicich se 'Great Northern Railway' a predevsim spousta fotek porizenych napric celym minulym stoletim - osli a velbloudi race, aboriginies v prvnich plechovych slumech, zamestnanci zeleznice, davni obyvatele, atd.), promitaci platno, hospoda, komunitni dum, verejne zachodky, proste vsechno, co spravna obec potrebuje a krome toho 'Pink Roadhouse Oodnadatta' - roadhouse vyvedeny kompletne v ruzove barve, kde vyjimku tvorily snad jen modre dvere od panskych zachodku. Neuveritelne bizarni vec.

Dal na ceste nas cekala jen prasna silnice, vedro, kameni, hlina zmenena na prach, obcasne kere s chuchvalci travy a par stromu kolem vyschlych potoku. Tohle byla opravdova pustina. 'Muz v cernem prchal pres poust a pistolnik mu byl v patach...' Vzdycky jsem si predstavovala Rolanda v pousti podobne teto. Dokonce nechybela ani 'dablova trava'.

V 'Algebuckine' jsme si vyfotili stary zeleznicni most (ackoliv uz po nem vlaky nejezdi, s necelymi 31 metry je to nejdelsi zeleznicni most v Jizni Australii) a drezinu, ktera nas bohuzel nemohla dovezt k Zababovi, protoze ji chybelo jedno kolo.

Take jsme se zastavili u mistni water hole. Voda v ni sice byla, ale vykoupat jsme se netroufli, i kdyz kempar Gerry nas k tomu ponoukal. Kempoval si naramne spokojene u vody uprostred niceho a nic si nedelal ani z desitek much, ktere neodbytne krouzily kolem kazdeho z nas.

Z osady 'Yardiya', kde kdysi vyverala podzemni voda se dochovaly jen trosky telegrafni stanice a nekolika dalsich domu. Nic extra zajimaveho.

Utaborili jsme se na dne vyschleho jezirka kousek od silnice asi dvacet kilometru pred osadou 'William Creek'. Jen my a skoro poust.

Jizda (19.10.)

Rano jsem dosla zaplatit $3 za sprchu. Hnulo se ve me svedomi. Kdyz ve sprse napsali, ze nam duveruji... Kdyby ji nikdo neplatil, kemp uz by asi davno nebyl free. Sympaticka slecna v obchode mi posleze podekovala, ze jsem sprchu nezatloukla, takze dobry pocit se znasobil.

Curtin Springs jsme opustili s dalsimi dvemi pasazery. Anglicka dvojice Catherine a Pete hledala odvoz na benzinku asi sto kilometru nasim smerem. Cestovali pres cely kontinent z jihu na sever na kole a na Uluru proste nechteli jet stejnou cestou tam i zpet, takze kola a veci nechali na benzince a na Uluru se vypravili stopem.

Dnes jsme vetsinu dne stravili v aute. Pokracovali jsme po 'Stuart Highway' (vede z Darwinu do Adelaide) dale na jih a brzy jsme vjeli do Jizni Australie. Good bye, Outback!

U roadhousu s filmovym jmenem 'Marla' se ze Stuart Hwy oddeluje 'Oodnadatta Track' (dalsi nezpevneny tankodrom dlouhy cca sest set kilometru), ktery mame v planu zdolat. Jeste chvili jsme vsak pokracovali po hlavnim tahu a sjeli az pozdeji a to kvuli zajizdce k 'Arckaringa Hills - Painted Desert', kam jsme se dostali asi hodinu pred zapadem sluncem, takze barevne piskovcove utvary byly perfektne nasvicene.

I pres zakaz kempovani jsme se v Painted Desert rozhodli utaborit. Kopce nas natolik okouzlili, ze jsme je chteli videt znovu za denniho svetla.

Vecer me cekala dalsi Cambellova polevka. Po trech dnech na fazolich jsem uvitala zmenu. Moje chutove bunky ale nadsene nejsou. Vybaveni na nejake extra vareni nemame a ve vedru v aute krome instantu a konzerv stejne nic dlouho nevydrzi. Misto ochutnavani ruznych jidel tedy alespon testuju druhy konzerv, aby byly moje pokrmy alespon trochu pestrejsi. Krtek s Danem totiz pri vecerich kombinuji pouze testoviny/brambory s tunakem/kuretem. Nechapu. Muj zhyckany zaludek protestuje i tak.