neděle 17. srpna 2014

Welcome party II

Druha welcome party uz probihala ve vetsim stylu.

Welcome party

Hned prvni vecer jsem se sesla s jedlickarnou. Doktorka si pamatovala moje jubileum a upekla mi dort.

Prisel k chuti predevsim pri nedelni snidani.

sobota 16. srpna 2014

Rok kiwi aneb shrnuti expedice

Byl to dobry rok. Ze zacatku jsem trochu brecela do polstare. Zjisteni, ze me nikdo nepovede za rucicku, bylo tvrde, ale stalo to za to. Naucila jsem se spravne thinnovat ovoce a zjistila, ze plany v mem pripade rozhodne nevychazeji. Nove umim otvirat pivo zapalovacem a potvrdilo se, ze nejlepsi veci jsou zadarmo. Videla jsem spoustu uchvatnych mist, potkala hodne skvelych lidi. Par z nich budu ve svem zivote moc postradat. Pokorila jsem namachrovane mladezniky pri wakebordingu. Objevila jsem nove veci a prestala se tolik bat zmen. Hlavne se mi splnil detsky sen a opravdu jsem se prochazela hlavou dolu v Zemi dlouheho bileho oblaku. To je to, oc tu bezi.

Sice jsem nevidela Lake Tekapo, papouska Kea u Homerova tunelu, nevim, jaka tajemstvi skryva Stewartuv ostrov, nezkusila jsem surfovani a nenechala si vyzdobit zada maorskym tetovanim, ale ja nikdy nebyla typ, co stihne vsechno najednou. Navic jsem si jista, ze bych i tak nasla spoustu dalsich duvodu, proc bych se jeste rada vratila na Novy Zeland.

Kazdopadne jsem asi prilis cuchla k nezodpovednemu se toulani svetem, bezstarostnosti a svobode. Proto jeste nemuzu tohle dobrodruzstvi prerusit a vratit se zpatky do kanclu. Zhruba za mesic me ceka nova spanila jizda. 18. zari odletame s Krtkem (ackoliv zli jazykove tomu neverili a ja uz vlastne moc taky ne) do Singapuru a pote do australskeho Darwinu.

Takze muj blog z kanalu oblibenych stranek nevyhazujte, tohle byl teprve zacatek! Jede se dal! Timto 347 prispevkem rozhodne nekoncim.

Soul -> Praha: Final Destination

Ze Soulu jsem opet letela s CSA. Za 10 hodin 50 minut jsme zdolali vzdalenost 8242 kilometru a to prumernou rychlosti 850 km/hod a v maximalni vysce 12 000 m.n.m. Na letisti v Soulu jsme nabrali zpozdeni. Udajne kvuli kufrum jakesi zenstiny, ktera neprosla imigracnim. Na Havlovi jsme tedy dosedli presne v 13:13 ceskeho casu.

Slyset z reproduktoru cestinu bylo najednou trochu nezvykle a nafasovany Respekt jeste nezvyklejsi. Myslim, ze na palube operoval stejny stevard jako pred necelym rokem pri ceste opacnym smerem.

Uz jsem zapomnela, ze CSA maji vtipne animovane instruktazni video s bezpecnostnimi informacemi. Co se me tyce, je to jedine video podobneho charakteru, ktere jsem kdy sledovala peclive.

Kieran mi rikal, ze spolecnym znakem nas Cechu je, ze se neradi aktivne ptame a spis vyckavame, jak veci dopadnou. Tehdy jsem mu odvetila, ze zna jen me a Petra a ze jsme spatny vzorek. Kdyz vsak posloucham hovory ceskeho palubniho personalu, ktery spoleha na to, ze korejska vetsina prd rozumi a servirovani pokrmu doprovazi hlaskami: "Tak ja se teda zeptam," musim mu dat za pravdu.

Cekani na zavazadlo bylo napinave. Vsichni Korejci uz meli sve kufry s kolecky, Ali Amiri svou kytaru, ale Jarmila porad nikde. Nakonec se vsak vynorila a ja tedy zdarne propasovala zlate kiwi a pres zakaz Evropske unie i mlecne vyrobky v podobe kiwackych cokolad.

čtvrtek 14. srpna 2014

Hyatt Regency Incheon

Naivne jsem se obavala, ze nas Korean Air soupnou do nejakeho druhoradeho podniku na okraji ranveje.

Hyatt Regency je klasa. Obri hotel kongresoveho typu. Elegantni, nablyskany, decentni. A do toho ja, otroubek v pohorkach, ktereho vytrvale oslovuji 'madam' a on se nestaci divit, to dela.

Aerolinky krome ubytovani zacvakaly i veceri a snidani. Ve snidani jsem doufala, ale veceri necekala. Oboji probihalo formou prvotridniho bufetu. Zarekla jsem se, ze nebudu 'za Cecha', coz se mi povedlo vyjma vecerovych dezertu. Z siroke nabidky pasty, grilu, nudli, sushi a dalsich jsem si vybrat zvladla, ale nevyzkouset alespon polovinu z dezertu?! To bych neusnula! Jen snidanove kafe bylo mdle, ze by probralo maximalne Edisona, ktery pry spaval patnact minut denne.

Ten stopover mohl klidne trvat tyden.

Auckland -> Soul: Done

V letadle do Soulu jsem to stihla zalomit jeste behem rolovani, ovsem tesne pred vzletnutim jsem se nastesti probrala, takze jsem mohla vytezit maximum ze sveho sedatka u okynka. Sledovala jsem mizejici pevnou pudu Severniho ostrova a doufala, ze pod sebou zahlednu cip Mysu Reigna, ale bohuzel jsme to blbe stocili a navic jsem nevidela pres kridlo letadla.

Prvni dojem z mych spolupasazeru nebyl nejlepsi. V rade prede mnou si totiz hovel par s dvemi kojenci / dvemi batolaty / kojencem a batoletem (terminy oznacujici vyvoj ditete nam pani profesorka Lagnerova na gymplu sice do hlavy tloukla, ale v mem pripade to nepomohlo). Jedno z decek samozrejme nekolikrat behem cesty nekontrolovatene rvalo a zdalo se, ze cele letadlo jej svorne nenavidi. Sice mam celkem dobra sluchatka, ale stejne jsem si cast cesty pripadala jako v jeslich. Aby toho nebylo malo, ze mnou sedel notoricky smrkal. Zrejme dan za misto u okynka. Jesteze vedle me sedel sympaticky Anglican a letadlova strava byla velice slusna. Ne jako kdyz jsme s Babakovymi leteli ukrajinskym Aerosvitem do Gruzie.

Technicke postrehy: Vzdalenost necelych 9600 kilometru jsme zdolali zhruba za 11 hodin rychlosti az 930 km/hod, pricemz jsme se pohybovali v nadmorske vysce mezi 9 000 a 11 000 m.n.m. (Tedy co jsem stihla sledovat).

Noc na letisti

Noc jsem nakonec stravila na vyhlidce, kam se chodi pozorovat letadla. Moje domnenka, ze v noci nikdo letadla pozorovat nebude, se potvrdila, takze jsem se slusne vyspala ve spacaku na lavicce.

Pri cekani na ranni check-in u Korean Air jsem zjistila, ze s Korejci letaji temer vyhradne Korejci. Jeden z nich neustale vykrikoval slovo napadne pripominajici "Hani", takze pote, co jsem se sestkrat zbytecne otocila a v krku mi zacalo skubat, jsem si radeji vzala sluchatka. Ovsem odbavit jsem se zvladla a Brende u prepazky jsem rozumela uplne vsechno. Bylo to spis vsak tim, ze Brenda peclive artikulovala kazde slovo a evidentne byla zvykla na natvrdle cizince. Jinak zrejme na dlouho posledni cappuccino (slecna baristka me oslovovala madam, ach jo) v zemi dlouheho bileho oblaku. Pristi prispevek uz bude z euroasijskeho kontinentu.

Jinak pulhodinovy limit na wifinu v Aucklandu na letisti je opravdu ostuda. Sice kiwies zboznuju, ale tohle si za ramecek nedaji.

Posledni postreh ze dna zemekoule: Nevim, jestli je to letistnimi mravy, nebo nedavno uplynulymi narozeninami, ale uz ctyrikrat (!) me oslovili madam a zda se, ze to neni naposledy.

středa 13. srpna 2014

Christchurch -> Auckland: Done

Mam za sebou prvni krok z cesty na rodnou hroudu a to poklidny let z Christchurch (14:45) do Aucklandu (16:05). Po horkosladkem louceni na letisti, ktere bylo jak vystrizene z romanticke limonady s Julii Roberts, jsem na posledni chvili dobehla na gate. Letuska v oranzovem (nebyla zrovna fototyp pro vlajkovou barvu Jetstaru) uz se chystala zavirat kram. Napinavy byl i predchozi check in, bala jsem se, ze moje krosna bude trpet nadvahou. Kdyz se cislice na vaze ustalila na nejakych 21 kilech, trochu ve me hrklo. Slecna od aerolinek ovsem nehnula brvou a poprala mi stastny let. Nezlobila jsem se, ale pred dalsim letem si jeste musim s Jarmilou pohrat, jinak hrozi, ze do sebe pri pristim odbaveni budu muset naklopit piva, co vam vezu.

Samozrejme jsem si odmitla priplatit za sedadlo u okna, ale tentokrat to nevadilo. Jakmile stevard zacvakl dvere, pohotove jsem vystartovala ze sveho mista do ulicky a zabrala sedadlo u okna v protejsi volne rade. Snadne. Pokochala jsem se luxusnimi vyhledy na zasnezene vrcholky kolem Christchurch, ale brzy jsme se ponorili do mraku a ja vytuhla. Probudil me az signal, at se pripoutame, protoze letadlo jde na pristani.

Ted me ceka pres sestnact hodin na letisti v Aucklandu nez zitra v 8:45 vyrazim do Soulu. Wifina je trapne omezena a tahne tady. Uz jsem snedla svacinu (sendvice z Old country grain, jednoho z mala nesladkych chlebu na nz), ktera mi mela vydrzet pres noc, takze k sentimentalnimu rozjimani nad uplynulym skororokem mam jen jeden sendvic a dve musli tycinky.

Do posledni chvile jsem neverila, ze opravdu odletam. Spatne mi zacalo byt az na ceste na letiste. Domu, do Prahy, do Podoli, do lekarny, dopr*ele, me se nechce. Tesim se na shledani, ficaky a piva, ale jinak se netesim ani trochu.

neděle 10. srpna 2014

Hanmer Springs

Zaverecny vylet moji rocni expedice smeroval do zimniho letoviska Hamner Springs. Cestu lemovaly perfektni vyhledy na zasnezene hory, ackoliv dole v nizinach nelezi ani vlocka.

Prosli jsme turisticke mestecko, pokochali se panoramaty a zamirili se prohrat do thermalnich bazenu. Parada. Nejteplejsi sirne prameny mely asi 42°. Lazne vsak nabizely i bazen na plavani, virivky, skalnate bazeny a spoustu dalsich blbosti. Jen mi trochu chybela sauna, ktera byla sproste zpoplatnena. 

Thermaly jsme opousteli tesne pred setmenim. Uhaneli jsme pryc od zasnezenych vrcholku a na cestu nam svitil obrovsky super uplnek. Prospala jsem celou hodinu a pul cesty do Chrischurch.

sobota 9. srpna 2014

Kauza Krejci

Nevim, jestli jsem se zminila, ze po skoro dvourocnim exilu na dne zemekoule se do stredu Evropy vraci Petr Krejci. Ovsem jen na dva mesice, aby se ohral, stihl svatbu sve sestrenice a predevsim si vyridil novy pas. Jestlize ja jsem celkem expert v odkladani veci na posledni chvili, Petr tehle discipline kraluje a myslim, ze jeho pozice je nesestrelitelna. Pas ztratil uz pred nekolika mesici. Na Zelande je to celkem problem, v Queenstown a Aucklandu se sice nachazi ceske konzulaty, ale ty vam vydaji pouze docasny doklad, na ktery si pro opravdovy pas musite zaletet na ambasadu do Australie, zpatky do Cech ci jinam. Problem je, ze Petrovi navic propadla jak obcanka, tak ridicak, takze vesele funguje pouze s kopii ztraceneho pasu. Ridi s neplatnym mezinarodnim ridicakem a nemuze si udelat kiwacky, protoze nema pas. Vlastne uredne neexistuje.

Vcera v pet rano mela Petra vyzvednout Lenka, aby ho hodila na letiste. Odjizdeli az v pul seste, Petr celou noc balil a vyklizel svuj pokoj a pochopitelne nestihal.

Cesta do Prahy pro nej jeste bude napinava. Let z Christchurch do Aucklandu neni problem. V Aucklandu bude doufat, ze mu prozatimni pas vydaji bez dalsich platnych dokladu (navzdory neustalemu bombardovani maily mu mistni urednik nebyl schopny kloudne odpovedet, zda k identifikaci osoby staci kopie pasu a rodneho listu). A i kdyz mu ho vydaji, stale nema vyhrano. Vybral si totiz let Auckland - Los Angeles - Londyn Praha a ve stredu se ukazalo, ze hystericti Americane vyzaduji neco na zpusob tranzitniho viza, k jehoz vyrizeni je potreba biometricky pas. A to ma letadlo v LA pauzu jen aby dotankovalo palivo, cestujici nemusi prochazet pres imigracni kontrolu. Dovolat se na nekrery z prislusnych uradu a zjistit potrebne informace se ukazalo jako nemozny ukol. Takze Petr bude s napetim cekat, jestli ho v pondeli vecer pusti do letadla a v LA bude mit obavy, aby neskoncil jako Tom Hanks v Terminalu. Takze ve vase pondeli rano mu drzte palce! Podle poslednich informaci se vse ubira spravnym smerem, detaily vsak stale neznam.

Update (17:45): Tak jsem telefonovala s Aucklandem a Piitr na 99% odleti. Sice anabaze, ale uffff!

čtvrtek 7. srpna 2014

Predodjezdovy pokrok

Tak dlouho jsem resila, kdy se mam po zemi premistit do Aucklandu, az jsem nakonec zvolila pohodlnejsi vzdusnou variantu. Letenka u Jet Staru stala $70, tedy ne o moc vic, nez bych utratila za trajekt, takze co se tyce ekonomickych duvodu, nebylo co resit. Sice prijdu o pomalou slow ride rozkvetajicim ostrovem, protoze jaro uz je opravdu tady, ale netreba truchlit. Jsem si jista, ze se sem jeste nekdy podivam.

úterý 5. srpna 2014

Reklama na reklamu

Asi jste si vsimli, ze se na blogu zacala objevovat reklama. Jde o muj pokus, jestli by blog nebyl schopen vydelat par kacek. Nejaky lidsky potencial by tu byl, ale jde o to, ze potrebuju, abyste ty reklamy otvirali. Ja vim, je to pruda. Ale nemusite nic cist a nikam se prihlasovat, jen vas chci poprosit, at sem tam neco odkliknete. Nezabere vam to vic nez par sekund...

pondělí 4. srpna 2014

Big Big Girl

Od vcera jsem oficialne velka holka. Never nikomu nad tricet, co se da delat. Tricetileta party ze soboty na nedeli byla nevelka, ale prijemna, snidane do postele necekana, behani po kocovine priserne a pocasi idealni k tomu, abychom s Caro vyrazily jako Federicuv doprovod na fotbal. Prekvapive dost lidi si vzpomnelo, ze mam narozky, ale bude to hlavne dusledek komunikacnich technologii typu facebook. Kazdopadne i touto cestou vsem dik!

pátek 1. srpna 2014

14 Days To Go

Ze zacatku sveho pobytu na dne zemekoule jsem pocitala, jak dlouho uz tu jsem, ted zjistuju, ze spis kalkuluju, kolik dni mi jeste zbyva. Na jednu stranu netrpelive vyhlizim, kdy uz to bude a zdava se mi o vsech blizkych, nakladanem hermelinu a chlebiccich z Karlina, ale na druhou stranu si rano vzdycky postesknu, ze uz moc casu neni a nechce se mi vubec vracet zpet.

Nejdriv jsem fnukala, ze mi chybi stari pratele a ted vim, ze budu postradat ty nove. Bude mi chybet novozelandska obloha, nikdy na cestach jsem nepotkala hezci. Je promenliva jak moje nalady a clovek nikdy nevi, co od ni cekat. Jeji modr je tak nejak modrejsi, beranci naducanejsi, sed smutnejsi a zapady a vychody slunce dramatictejsi. Pry za to muze ozonova dira, ale ja si chci radsi myslet, ze tomu tak bylo uz v dobach, kdy zelandske vody brazdily maorske kanoe waka. Budou mi chybet mistni obyvatele, ktere nikdy nic nerozhazi a maji skvely smysl pro cerny humor. Neslysela jsem, ze by si nekdy stezovali na politiku, vladu, mladou generaci, na cokoliv. Vlastne jsem neslysela, ze by si stezovali, tedy vyjma toho, kdyz prohraje narodni rugbyovy tym All Blacks. Bude mi chybet mistni krajina s obcas nevyslovitelnymi maorskymi nazvy, ktera musela byt stvorena primo pro nas dobrodruhy. Dva ostrovy, kde najdete sopky, termalni prameny, dzungle, ledovce, hory, jezera i mikropoust. Budou mi chybet zaplivane fish and chips fastfoody, rozsafni maori, co si v supermarketech vykracuji v ponozkach. Masove pie, toustovy chleba a oslazeny rajcatovy protlak ozelim, ale zivot bez ovesnych musli tycinek Mother Earth, dzemu Barker's Lemon Curd, jogurtu Puhoi a mnoha dalsich veci bude rozhodne smutnejsi.

Cela tahle zkusenost hlavou dolu je mozna ta nejlepsi lekce, jakou jsem zatim v zivote dostala. A ackoliv ptaci zpivaji jinak, puvodni ostrovni flora neztraci listi, na nebi neni Velky Vuz, dorustajici mesic misto dorustani couva a naopak, zacala jsem si tu pripadat jako doma. Doufam, ze se sem jeste vratim.

Kdyz je hezky, tak je pekne

Vcera teplota vylezla na patnact stupnu a nad Christchurch se cely den rozprostirala azurova obloha. Jak rika Petruv kamarad: kdyz je hezky, tak je pekne. Chapu, ze v Cechach jsou tropy a neco takoveho vas nedojme, ale on takovy slunecny den s prislibem jara ma taky neco do sebe. Jaru zdar!