31.3.: Setkani s Mattem a Charlotte (den 1.)

Nastal cas rozloucit se s krajany a dostihnout Matta a Charlotte. Protoze jsem je propasla v Ashburtonu, Timaru i Oamaru, nezbylo mi nic jineho nez je dohnat az v Dunedinu. Jesteze je stopovani na Zelandu tak snadne.

Z Opawy na okraj Christchurch me odvezl programator John a musim rict, ze to byl jeden z mala normalnich ajtaku, ktere jsem v zivote potkala.

Pak jsem pokracovala s "Zapomnelajsemjmeno" a jejim triletym synem Lorenzem do Timaru - mesta, kde se narodil Phar-Lap, s kuryrem DHL do Oamaru, kde jsem odpiskala pozorovani tucnaku, protoze bych musela cekat do vecera a s ucitelkou "Zasjsemzapomnelajmeno" v aute provonenem cerstve upecenym kolacem (varila ten vecer pro deset lidi) do Dunedinu k bazenu Moana (hodila me primo tam, ackoliv spechala na schuzku, ale pry chodi porad pozde, takze neva, kde jsem si dala pozdni obed v parku a vyckala, nez se Matt s Charlotte vycachtaji. Celkem jsem pri stihacce ujela zhruba tristadvacet kilometru.

Dunedin se mi zalibil. Trochu pripomina Wellington, je to dalsi mesto vystavene v kopcovitem terenu nad morem a tim padem postrada usporadani typu hlavni trida s bary a obchody a kolem nic.

S Mattem a Charlotte jsme se sesli nekdy po seste vecer, takze jsme po nakupu zamirili rovnou hledat kemp. Maji nejakou chytrou aplikaci, ktera jim ukazuje free campsides, coz je supr. Kempy jsou to tedy vetsinou velmi spartanske, ale jsou free! Spani ve stanu s nahradnim spacakem a dekou je na pohodu, i kdyz spani v aute na rozkladaci posteli Mattovi s Charlotte samozrejme trochu zavidim.

Den jsme zakoncili opulentni veceri s vinem (v aute maji dva luxusni varice) a zitra musime vymyslet program na dalsi dny.

29. + 30.3.: Na skok v Cechach

S Petrem se zname od cesty do Skandinavie, coz bylo, tusim, v roce 2006. Nakonec jsem u nej zustala az do pondeli. Jesteze nikam nechvatam. Tedy chvatam samozrejme za Mattem a Charlotte, ale holt je dozenu o neco pozdeji.

Petr bydli v dome momentalne jeste se tremi dalsimi Cechy - Lenkou, Jirkou a Danem (tim Danem, ktereho jsem potkala v Hastings, je stale stejne divny), Kalifornanem Alexem, Nemcem Dominikem a Australanem Andrewem. Lenka v sobotu predcasne slavila narozeniny, takze v dome se poradala velka party, kam dorazila pestra mezinarodni skvadra. Potkala jsem spoustu vybornych lidi a sla spat v sedm rano, coz uz se mi nestalo davno. Odklad odjezdu byl proste nevyhnutelny.

28.3.: U pana Petra v Christchurch

Kdyz kratce pred rozbreskem zacaly na plachte meho Paki Paki nesmele bubnovat prvni kapky, bylo mi jasne, ze zase zafungoval zakon schvalnosti. Cele rano proprselo a i posleze lehounce, lec vytrvale mrholilo. Otrava. Nesnasim baleni mokreho stanu.

Do Christchurch to z Hokitiky nemelo trvat dele nez tri hodiny a taky ze netrvalo, ackoliv jsem stopovala. V Hokitice me nabral mistni (presouvala jsem se na lepsi misto a jen cvicne zvedla ruku) s hezkym, lec trochu otravnym psem a posleze zastavilo treti auto a to s horskym pruvodcem od Foxe Duncanem, ktery miril az do Christchurch. Vypravel mi o novozelandske flore, bylo to celkem poucne. Potreboval novou hudbu a meli jsme podobny vkus, takze doslo dokonce i na Zrni a Ivana Hlase a jemu se to libilo!

Po ceste jsme projizdeli narodnim parkem Arthur's Pass. Ze zacatku to nebyla zadna hitparada, nebe zustavalo stale neprodysne zatazene a v udoli se valely cary mlhy, ale kdyz mraky odtahly, otevrela se pred nami luxusni panoramata. Bude potreba se tam vratit.

Minuli jsme take Springfield (Simpsonovi nespatreni) a v Shefieldu si dali vynikajici horke masove kolace.

Duncan me v Christchurch zavezl do Petrovy ctvrti, ktera se jmenuje Otawa. Zabila jsem asi dve hodiny cekanim v parku s rekou a kachnickami, protoze Petr byl jeste v praci a ja neplanovane dorazila brzy. Rozhodla jsem se zustat az do nedele a Matta s Charlotte dohnat po ceste. Pravdepodobne zakotvi nekde u Timaru, coz bych mela zvladnout.

27.3.: Hokitika neturisticka

Vetsinu dnesniho dne jsem stravila toulanim po plazi a po okoli Hokitiky. Zaujala me stavba na kopci kousek za mestem. Nevim, k cemu slouzi/slouzila, mozna vodojem? Nachazela se ve ctvrti nad mestem, ktera vypadala jak kulisy pro film o vypuknuti epidemie a nasledne invazi zombiku. Stary nefungujici kemp, par obytnych domu, z nichz nektere byly opustene a k tomu zminena podivna stavba tycici se uprostred.

Vecer opet ohnicek na plazi a odflaknuty zapad slunce.

Konec planu, zacatek variant aneb jede se!

Drifting Sands = velka pohoda, super lidi. Vcera vecer trochu odflaknuty zapad slunce, ohen na plazi a samozrejme hypnoticke zirani do jeho plamenu. Rozloucila jsem se s Hannesem a Jakobem, ode dneska zacinaji cestovat busem a v tom tedy nejedu. Navic jejich novozelandska cesta je stejne temer u konce, zhruba za deset dni odletaji.

Jinak se nestacim divit, to delam! Mam novou variantu! Ne plan! V zadnem pripade to neni plan! Od ted uz jenom varianty, plany jsou k nicemu. V sobotu se pripojim v Ashburtonu (jizne od Christchurch) k Mattovi a Charlotte, ktere jsem potkala v Rotten Apple. Nevideli jsme se od Vanoc a ted se a nimi vydam na cestu. Proste neuveritelne!

Takze jeste jedna noc v Hokitice a Drifting Sands a zitra hura na cestu! Hodlam se vydat stopem pres Arthur's Pass do Christchurch, shledat se s Petrem a v sobotu vyrazit za Mattem a Charlotte.

Dnes mam pocit, ze me vesmir miluje a jsem nesmirne vdecna. Uz je to davno, co jsem si myslela, ze se svet otaci pro me a ted si to na chvili myslim zas. Diky vsem, kteri jste jeste vydrzeli cist, diky vsem, kteri mi obcas napisete, kteri si na me cas od casu vzpomenete... Vim, ze je to se mnou tezky a jsem nekdy nesnesitelnej parez. Nerikam to temer nikdy nahlas, v tomhle jsem proste primitiv, ale mam vas rada, myslim na vas a je mi cti mit vas ve svem zivote! 

One more Hokitika

V hostelu jsem se seznamila s jednou Nemkou. Je trochu (dost) potrhla a spi v plysovem kostymu soba. Cestuje sama, jezdi stopem, obcas se k nekomu prida. Kdyz jsme se rano bavily v kuchyni, rikala, ze zustava dalsi noc, protoze nema plan na pristi dny, o pul hodiny pozdeji prisla s tim, ze se premistuje do jineho hostelu ve meste, protoze se tam da postavit stan, rozdelat ohen a je to na plazi. Zlanarila i druhou spolubydlici Klaudii. Tentokrat jsem dala na intuici a pridala se k nim. Rozhodnuti, co dal, jsem tedy odlozila o jeden den. Kluci vypadali porad utrapene, takze jsem je zanechala v hostelu a sejdeme se vecer u ohne na plazi.

Nove ubytovani Drifting Sands je bezva. Jde o klasicky dum prebudovany na maly hostel a na zahrade, ze ktere vede uzka klikata stezka na plaz, se stanuje. Majitelka Claire je sympaticky divna. Snad pri pozorovani metrovych tristivych vln vymyslim nejake kloudne reseni. Nejspis vsak opet posunu deadline a rozhodnu se rano na posledni chvili.

Konec Roadtripu II

Veci se holt obcas serou. Nejdriv jsem chtela napsat, ze se zase vsechno posralo, ale ono to neni zase tak horke. Je to vlastne teprve podruhe, co mi za ten pulrok neco nevyslo, takze to neni takovy provar.

Kazdopadne Inke nezavahala a uz hodinu pote, co se dozvedela, ze auto nepujde opravit, odjela s jinymi Nemci. Ja pockala na kluky a ubytovali jsme se v Hokitice v hostelu s nadeji, ze pohodlna postel vynahradi dnesni blby den. Plan pro pristi dny stale nemam, Hannes s Jakobem tez ne, jsou trochu zdrcli.

Vecer jsme sli omrknout 'Glow-warm Dell' - rokli se svetelkujicimi hmyzy. Pusobiva podivana. Je to jako mit primo pred sebou koncentrovanou hvezdnou oblohu s 3D efektem, ze kteteho se vam trochu toci hlava. Pak se podivate nahoru, kde na vrcholku rokle probleskuji hvezdy a vidite opravdove nebe. Muzu jen doporucit. Atmosferu samozrejme kazili stupidni lidi, kteri museli neustale svenkovat svymi baterkami a telefony.

Nejak bylo, nejak bude, takze si dam posledni Grey's Anatomy a pujdu spat. Jsem zvedava, jestli rano bude moudrejsi vecera.

25.3.: Konec Roadtripu

Zhruba v jednu odpoledne jsme se s Inke dozvedely, ze auto je neopravitelne. Musim se smat. Vylet tedy skoncil driv, nez poradne zacal. Skvele. Ted se tedy doopravdy ukaze, jak umim improvizovat.

24.3.: Ledovcova manie a porucha auta

Ledovce Fox (Te Moeka o Tuawe) a Franz Josef (Ka Roimata o Hinehukatere) jsou od sebe vzdaleny lehce pres dvacet kilometru a vsichni je miluji a jezdi sem kvuli nim. Plati si drahe pruvodce, aby se mohli projit po ledu, nebo je pozoruji z helikoptery. My byli po zhruba hodinove prochazce k Foxovi lehce znudeni, a tak jsme dokonce vynechali Franze. Vsichni tvrdi, ze nedosahuje kvalit Foxe a navic se kolem obeda opet zatahlo. Tedy ne ze by takovy ledovcovy splaz nebyl pusobivy! To urcite je, ale zrejme uz jsme prezrani panoramaty a jen tak neco nam stendhalitidu nezpusobi.

Dalsi zastavkou se stalo jezero Matheson. Jde o ledovcove jezero vytvorene Foxem a prezdiva se mu "Zrcadlove jezero". Za slunecneho pocasi a pri bezvetri se v jezere zrcadli Jizni Alpy se zasnezenymi vrcholky Mt. Cook a Mt. Tasman. My samozrejme dorazili zrovna v momente, kdy se kompletne zatahlo a zasnezene vrcholky jsme zahledli na pet minut drobnou skvirou v mracich. Hodinu a pul trvajici track kolem jezera jsme tedy absolvovali, ovsem "View of Views" postradal view a "Rexlection Island" zas reflection. Okruh kolem jezera trochu pripominal Cestu do praveku. Obri kapradiny a mechy, pokroucene stromy a temne hneha raselinova jezirka. Muj denik jsem ale nastesti na povalkovem chodnicku neobjevila.

Vetsi legrace byla, kdyz se nas Mitsubishi Galant z roku 1988 porouchal na ceste do Hokitiky uprostred zeme nikoho, zhruba patnact kilometru za 'mestem' Whataroa. Nejdriv se nam ho povedlo roztlacit, ale posleze motor zhasl uplne a nezabralo nic. Dovolali jsme se mechanikovi, ktery prekvapil rychlou analyzou vozu a sdelenim, ze prijede za deset minut. Nedorazil ovsem ani po pul hodine a ani po dvou hodinach, kdy se zacinalo smrakat. V aute jsme nemohli spat vsichni a stan se nikde postavit nedal, pokud jsme nechteli riskovat, ze nas v noci smete auto, takze jsme se s Inke rozhodly stopovat do Whataory a pockat tam na kluky.

Zastavil nam truck s dvema mlecnymi cisternami a v nem mlikar Roger. Ukazalo se, ze do Whataory jede jen posbirat mleko, a pak se vraci do zhruba sto km vzdalene Hokitiky, kam jsme se dnes puvodne chteli dostat i my.

Absolvovaly jsme s nim tedy tour po farmach a vyrazili smer Hokitika. Roger nas misto u zamysleneho doc kempu vysadil u Holiday Parku, ale bylo pozde, takze jsme nechtely hledat nic jineho a hodlaly se proplizit dovnitr a mozna zaplatil rano. Vsiml si nas bystry recepcni, ackoliv uz mel davno po sichte a kdyz jsme mu vysvetlily nas problem, nabidl nam gauce v tv room za cenu stanu, coz jsme samoztejme vzaly a dobre udelaly. V noci se prihnala prutrz a nejsem si jista, ze by Paki Paki takovy napor zvladl a Incin stan za par babek nejspis taky ne.

23.3.: On the road again

Rozloucila jsem se s Philipem a Jedem (Mary jela na vikend pracovne do Christchurch a Elsie travila sobotni noc u kamaradky), rozloucila jsem se s pohodlnym pribytkem, kvalitni stravou, vynikajicim kafem, vlastni loznici a zase vyrazila na cestu.

Vcera jsem se rozhodovala mezi dvema variantami a jeste rano jsem nemela zcela jasno. Nakonec vyhralo zhruba ctrnactidenni cestovani s Nemcem Hannesem, jeho kamaradem Jakobem a Holandankou Inke, kterou nabereme po ceste u Franz Josef Glacier. Snad to byla dobra volba.

U Andersonovic postovni schranky me vyzvedli dva celkem sympaticti Nemci a vyrazili jsme smer Wanaka, omrknout tamejsi jezera Wanaka + Hawea. Slo o stejny pripad jako v Queenstown. Pruzracna modra, kolem dokola strme stity hor, nejake ty podzimni barvy a v dalce trocha snehu. Senzace. U jezera Hawea jsme neodolali a dali koupacku, ackoliv v ledove vode se moc dlouho vydrzet nedalo.

Pote jsme zamirili na West Coast k ledovcum Fox + Franz Josef. Panoramata skoro celou cestu. Zastavili jsme u Fantail Falls, kde jsem dvacet minut stavela ohromnou kamennou pyramidu, ktera mi sahala az k nosu, ovsem kdyz jsem pridavala posledni kousek na spicku, cela se zhroutila. Vsichni kolem se vydesene otocili a venovali mi soucitny pohled.

Foxe jsme minuli bez povsimnuti, prihnaly se mraky a nebylo absolutne nic videt a zamirili k Franzovi, kde jsme se sesli s Inke. Zitra bohuzel nema byt lepsi pocasi, ale uvidime.

Na oslavu seznameni jsme se rozhodli poridit nejake ty alkoholy, ovsem zakoupene australske pivo Victoria Bitter, o nemz Hannes tvrdil, ze je dobre, mi kroutilo oblicej vic nez Krusovice, ktere mival Misko v Cafe Arte. Fakt humus. Chutnalo jak chlorovana voda s vylouhovanymi ponozkami. Po vypiti poloviny prvni lahve se veskera pachut ztratila, ale pro jistotu never more.

Sportovni vykon vol.2: Coal Pit Saddle

Vim, ze pycha predchazi pad, ale dobre ja. Uz od zacatku pobytu na samote pod horami se odhodlavam k vyslapu/vyjezdu na jeden z vrcholku kus za domem, nad Coal Pit Saddle a teprve dnes jsem jej uskutecnila. Puvodne melo jit o vyjezd na kole, nakonec z toho byl spis vyslap s kolem, po kterem nasledoval krkolomny sjezd. Pri ceste tam jsem malem vypustila dusi, stalo to vsak za to. Panoramata a posleze adrenalin pri ceste dolu, konecne jsem si vyzkousela poradny sjezd. Z vrcholku az k domu nebylo potreba ani jednou slapnout do pedalu! Jesteze jsem mela dobre brzdy. Nevim presne, jake jsem zdolala prevyseni, urcite 700 m do Coal Pit Saddle, celkem to muselo byt pres1000 m.

Zitra opoustim tohle skvele misto a vydavam se na chvili cestovat. Jen momentalne jeste nevim, zda na jih, nebo sever Jizaku...

Sportovni vykon

Vcera jsem se konecne odhodlala k vyslapu nad Queenstown, kam se vetsina tiki turistu nechava vyvezt lanovkou, ale prece nedam za jizdu blbou Sky Gondole $28! Cik cak strme vzhuru celou dobu jsem se tedy nahoru vydrapala po svych a odmenou mi byla zmrzlina a perfektni panoramata na Queenstown a jezero Wakatipu, ktere je mimochodem nejhlubsi a treti nejvetsi na Zelande.

Nejlepsi snidane

Proste jednoduche veci. Domaci vajicka a cerstva petrzel s bazalkou a k tomu muj novy objev - Rocket Fuel Sauce. Kiwies pouzivaji asi milion omacek k dochuceni pokrmu (ruzne druhy kecupu, omacky s prichuti cesneku, octa, chilli, sladkeho chilli, bylinek a ja nevim, ceho jeste) a ja uz v tehle prasarne jedu taky.

Fergburger

Do Queenstown dorazil Frank, byvaly manager z Rotten Apple, takze jsme si na oslavu shledani vystali frontu na nejslavnejsi burger na Zelande - Fergburger. Rozhodne obstal, ale ze by to byl zas takovy zazrak, to mi neprislo.

Lake Hayes

Dnes jsem vezla Mary na schuzku (je neco jako socialni terapeutka) do Lake Hayes Estate, coz je nova ctvrt na "predmesti' Queenstown, takove Beverly Hills na kiwi zpusob. Queenstown se v poslednich letech mohutne rozrusta, vsichni chteji bydlet ve stinu Remarkables. Nez vyridila schuzku, zabavila jsem se o par kilometru dal u Lake Hayes, jez je po ceste po ceste z Queenstown na samotu. Nasla jsem bajecne kochaci molo, krasne se tam vysedavalo s nohama tesne nad vodou, pak ovsem dorazili pravdepodobne korejsti novomanzele s druzickou, dvema fotografy a zrejmymi umysly, takze jsem dobrovolne vyklidila pozice.

Stale na samote pod horami

Koukam, ze velmi zanedbavam blog. Ale nechci vas nudit. Pod horami se zkazilo pocasi, ale je tu porad nadherne. Zamilovala jsem si mistni ticho, zamilovala jsem si tohle misto. Uz ted se mi nechce odjizdet.

Porad rozvazim Jeda s Elsie a uz jsem celkem privykla jizde vlevo i automaticke Honde Jazz. Dnes se po tydnu vratila Mary, takze moje prozevlovane dny s vyhledem do krajiny konci, obavam se, ze ve vymysleni praci doma a kolem domu bude o dost dumyslnejsi nez Philip.

Vlastne se nudim, ale ja se nudim rada. Babram se v minulosti, myslim na budoucnost, zkousim psat, koukam na filmy a vyhazuju cernou kocku, ktera si navykla skakat do me postele.

Panoramata V

Toho se proste nenabazite!

Jizni postrehy

Ano, na jih jsem se mela presunout mozna o neco driv. Nejen, ze jsou tu hezci panoramata, ale i mleko. At zije KKL!

Co ctete na wc vy?

Hned prvni den me na toalete prekvapil ponekud netradicni druh literatury...
- "Jak dlouho jeste?!"
- "Dlouho."

Tak jde cas u Ferguson-Andersonovych

Pod horami je stale nadherne pocasi a tak si jezdim na kole po okoli, coz neni moc idealni, protoze kolem domu vedou cesty bud strme z kopce, nebo prudce do kopce. Dolu si to samozrejme uzivam, ale nahoru je to peklo pro me lenive kosti peklo.

Samozrejme take tvrde pracuju. Vcera jsem sbirala sisky, aby bylo za dlouhych zimnich veceru cim zatapet v krbu a dneska jsem myla okna. Jsou na nich kocouri jako prase, jestli nesnasim nejake domaci prace, tak myti oken a zehleni, ale Philip byl nadseny. Nekdy vyzvedavam Elsie a Jeda ze skoly, nekdy jezdi skolnim autobusem. Na jizdu vlevo jsem si porad jeste uplne nezvykla, ale uz jsem prestala chtit radit, coz je pokrok. Navic sterace jsem dnes spustila jen jednou, coz je take uspech.

Zvirectvo