Kippers Time

Na jablkach jsme to zapichly uz ve tri. Kdyz jsme se Rolanda ptaly, proc musime koncit tak brzy, oduvodnil to tim, ze budou s kolegy pit. Neni nad uprimnost. Zitra i v nedeli mame volno, rosnicky ocekavaji velke deste.

Dnes vecer jsem mela varit cmundu, ale nechtelo se mi, takze jsem navrhla Kippers, coz je vynikajici, vsemi backpapery a tlustymi Maory milovany, levny fastfood kousek od hostelu. Mam na nej chut uz asi tri dny, coz je v zaplave chutnych domacich pokrmu necekane. Moje objednavka dostala cislo "84". Provokace.

Enzo Apples

Uz treti den travim na jablkach. Stale se zbavujeme hezkych, na ceske pomery takrka vyberovych kusu. Vetsinu dne jsme v sadu samy (ano, pocitam-li italskeho gaye z jineho hostelu, team sestava se samych divek), nas supervizor svou praci nehroti, takze jsme den ode dne pomalejsi. Nevyhodou je minimalni plat, Mandeep me zhyckal.

Deja vu aneb jablecny thinning

Myslela jsem, ze jablecnemu thinningu uz v teto sezone odzvonilo, ale ouha. Nase jednotka (Pia, Claire, El a ja) byla pridelena k farmari Rayovi. Thinnujeme jablka, ktera jsou potlucena od predvanocnich krup. Potlucena. Opet se musim pousmat nad tim, cemu se tu rika "potlucena". Vyhazujeme i nepatrne natuknute kousky, ktere by cesky Kaufland nabizel jako nejluxusnejsi jakost. Jablka bohuzel jeste nejsou zrala. Holky sice nadsene okusuji alespon nacervenalou cast (a ani ta neni dobra), ale to ma vybirava huba odmita.

Nemecky vecer

Vsechno to zacalo, tusim, ve ctvrtek, kdy Rens s Pietrem varili holandskou variantu bramborove kase. Od toho pamatneho vecera se stridame a vzdy vari jeden z nas. Dnes jsme po francouzskem a ceskem veceru meli nemecky. Pia se blyskla knedliky, karbanatky, masovymi koulemi, salatem a dusenou zeleninou. Navarila toho s nasi pomoci tolik, ze jsme museli prizvat dalsi tri lidi, aby se vsechno snedlo.

Od zitrka mam praci na jablecnem thinningu. Sklizeji se dobroty jako broskve, svestky, nektarinky, broskvonektarinky a me musi potkat opet blby thinning! Ok, je to prace, ale stejne si stezuju, kudy chodim.

Take jsme byli se Sarou a Rensem na vylete v rezervaci Tangoio kus za Napier. Dva pricmrndle, ale celkem hezke vodopady a bajecne zarostly les, ktery chvilemi vypadal jako dzungle. Nejlepsi byl vsak vsudypritomny brouk, ktery zni trochu jako cvrcek a ackoliv nevidite ani broucka, na nekterych mistech je sustot jeho kridel v korunach stromu vic ohlusujici nez rev cikad.

Obrazova dokumentace

Takhle vcera fotil Rens (ten v kapitanske cepici).

Wakeboarding!

Vcera vecer prislo od majitele hostelu Jasona druhe pozvani na plavbu lodi pro fotbalisty a roztleskavacky a tentokrat uz jsem neodmitla a dobre jsem udelala. Jason, Helen, El, Sam, Tony, Rens, Claire a ja.

Predstavovala jsem si plavbu po pobrezi oceanu, nebo neco podobneho, ale o plavbu vlastne neslo. Zamirili jsme na male jezero asi padesat kilometru od Hastings smerem na Wellington, ktere slouzilo jako zakladna pro vodni lyzovani, wakeboarding a podobne srandicky.

Na rozehrati nas Jason tahal za lodi na nafukovacich kolech, coz z brehu vypada celkem nudne, ale i protiva jako ja musi uznat, ze je to prdel, predevsim, kdyz se neustale srazite se svym kolegou a Jason ridi lod, co to da, takze mate oblicej zkriveny jak vysmatej cyklista.

V druhem kole jsme zkouseli wakeboarding, coz byla opravdova vyzva. Hlavne pote, co se Rens a Tony nedokazali s prknem ani vynorit z vody, natoz ujet par metru. Zebra vsak predvedla, ze neni zadne vorezavatko a strcila pany do kapsy, kdyz se napotreti zvladla postavit a ujet par metru. A jakmile se jednou postavite, mate vyhrano, je to jako s jizdou na kole. Takze posleze jsem bez problemu ujela nekolik desitek metru a jizdu od jizdy se zlepsovala. Skoda, ze jich nebylo moc. 

Po wakeboardinu, prijemnem zevlovani a parkovem barbecue jsme vyzkouseli dalsi srandu. Rozjet se na kole proti mustku a skocit s nim do vody. 

Omlouvam se, ze machruju, ale jsem proste pysna. Tony s Rensem nejsou zadni chcipaci a jizdu navic nezvladli Claire, Helen ani Sam. Bud jsem talentovana, nebo jsem mela stesti zacatecnika. Bohuzel nemam zadne dukazy, takze mi skok z mustku, ani uspesny wakeboarding nemusite verit. Telefon jsem si vsak na lod vzit netroufla, pri mem stesti bych utopila dalsi kus a tenhle bych nerada.

Na horske draze

Poprve po peti mesicich jsem na dva dny vynechala blog. Omlouvam se tedy pravidelnym ctenarum.

Jestlize jsem pred par dny mela jasny plan, od vcera je zase vsechno jinak. Puvodne jsem mela unor stravit na Jizaku na motovylete s Anglicankami Laurou a Ruth, posleze preletet na tri tydny do Indonesie a setkat se s Lenourem, Sandrou a Martinou, od dubna zacit sklizet kiwi a v cervnu se vratit na Stary kontinent.

Minuly ctvrtek holky koupily indonezske letenky, ja se zacala porozhlizet po svych a vse plynulo ocekavanym smerem.

Ovsem do chvile, nez napsal Krtek: Zebron, pojed na tri mesice do Australie... Nejdriv jsem se tomu zasmala, ale pak usoudila, ze nemuzu nejet. Nasledovala obsahla korespondence s Krtkem a sondovani detailu, ktere vyvrcholilo Krtkovym vcerejsim ano. Odlet ze dna zemekoule tedy posouvam na srpen a posledni tri mesice na Zelandu vymenim za tri mesice v Australii.

To by jeste ani tak nevadilo. Proste dalsi akce v mem casovem rozvrhu, jez na dlouhodobem planu nic nemeni. Co me trochu rozladilo, byla cena letenek do Indonesie, ale myslela jsem, ze jen neumim najit nic levnejsiho. Do toho vsak ma budouci jizni spolucestovatelka Laura, toho casu v Aucklandu, o vikendu zjistila, ze ma zasadne porouchane auto a nedostatecnou financni rezervu na jeho opravu. Usoudila tedy, ze auto proda a jih procestujeme alternativne. To se nezamlouvalo Ruth a s omluvou, ze nema penize, svou ucast zrusila. Nevedela jsem tedy, co prijde. Laura se sice tvarila, ze to bez problemu odstopujeme, ale nezdalo se mi, ze na to ma koule, takze jsem zacala smejdit po servrech spolujizdy a hledala, ke komu bych se/bychom se mohly pridat.

Marne. Internetove dohazovani se nesetkalo s uspechem. Z nabidek, ktere prosly sitem, se nikdo neozval a na muj inzerat odpovedeli pouze dvacetileti party Nemci a triactyricetilety domorodec, ktery si spolujizdu evidentne spletl se seznamkou. Zacinalo to smrdet a me pomalu dochazelo, ze opravdu mozna nemuzu stihnout vsechno a budu muset volit. Moje intuice se bohuzel potvrdila vcera, kdyz prisla zprava od Laury, ze ma praci v Christchurch a jede z Wellingtonu rovnou tam...

Takze jsem sedela na namesti a bylo mi jasne, ze se zachovam trochu jako Malfoy s Mary, ale zvolila jsem Australii, unorovy jih se po*ral a musela jsem holkam zrusit Indonesii. Vedela jsem, ze nebudou rady, ale netusila jsem, ze nebudou rady tolik :( Ja si totiz opravdu nemyslela, ze by jel nekdo do Indonesie proto, aby se tam se mnou sesel. Proc by to nekdo delal? Domnivala jsem se, ze jedou na super dovolenou a setkani se mnou bude jen takovy drobny bonus.

Momentalni plan je tedy zustat chvili v Hastings, natrhat nejaka ta jablka, jet na jih v breznu se Sarou a mozna se prestehovat do kiwackeho podnajmu s Ceskou Katkou, ktere odjizdi kolega...

Staroba a otupelost

Nechcete mi nekdo koupit letenky do Indonesie? Mam z tech skyscanneru a kayaku hlavu jak patraci balon! Nejsem schopna najit nic kloudnyho (=levnyho). Vubec to neni tak jednoduchy, jak jsem si myslela! Jo, zlaty pozemni cestovani! Zlaty cestovani stopem, kde se neda nic planovat!

Za tech par dni v hostelu jsem desne zlenivela, toulavy nohy prestavaji svrbet a nejradsi bych zustala navzdy v posteli (dnesni destive posmourno k tomu primo vybizelo) a sledovala posledni radu Sherlocka.

Zeme se chveje

Dnesni zemetreseni o sile 6.3 s epicentrem u Mastertonu (na sever od Wellingtonu) kolem ctvrte odpoledne mistniho casu melo dozvuk i v Hastings! Zeme se opravdu trasla a ja s ni! Zazitek!

Bylo to jen takove lehoucke chveni, asi jako kdyz prechazite ve vetru po lanovem moste. Kostelni zvon se rozhybal a zacal slabe vyzvanet. Lide se zastavovali na ulici a popisovali si sve dojmy.

Nohy mi sice tohle treseni nepodrazilo, stromy se nelamaly, domy nepadaly, ale moje telo reagovalo necekane silne. Zaludek se zhoupl jak na poutove atrakci, hlava byla lehka jako po par pivech a nejake neznamo kde umistene cidlo bilo na poplach. I my ze Stareho kontinentu a tektonicky klidnych Cech mame zemetresaci reakce.

Bazen

Jak uz jsem psala, mam zpet svou starou postel, coz je mile stejne jako stary dobry Columbus. Tentokrat jsme v sestave dve Korejky, Nemka, Italka a Ceska, coz je po dlouhe nemecke nadvlade prekvapivy obrat.

Dnes pohodovy den na koupalisti v Hastings. Vymenily jsme plaz za chlorovanou vodu a bylo fajn si zaplavat v klidne vode, ackoliv me malem prizabila prudce hozena ragbyova meruna.

New Zealand SPZ III

Nechapu, co jsem psala celou tu dobu, kdy jsem nebyla na ceste, takze se vracim ke sve oblibene zabave...

Pachatel se vraci na misto cinu

Byt zpet v Hastings je zvlastni pocit. Je to jako kdybych tu nebyla roky a zaroven nikdy neodjela. Na jednu stranu mam chut vklouznout zpet do pohodlneho pracovniho stereotypu, ale na stranu druhou mi "nevstoupis dvakrat do stejne reky" nikdy neprislo tak pravdive.

Ve meste jsem zatim zpozorovala jedinou zmenu - zvony. Tower Clock na namesti uz neni jen videt, ale i slyset. Strohe odbijeni casu bych brala, ackoliv nejsem kostelni typ, mam rada zvony. V jejich duneni je kus vznesenosti a melancholie, ale v Hastings se bohuzel rozhodli, ze obycejne zvony jsou nuda a jejich chmurny zvuk doplnili zvonkohrou. Prisernost. Snad se na scene brzy objevi Luke s Lorelai.

Jinak Laura ma nejake problemy s autem  a nedostatek penez na jeho opravu, takze ho mozna proda, ale sraz ve Wellingtonu 24.1. plati. Zatim. Takze ma budoucnost je opet nejista.

Navic Telecomu dosla trpelivost a odstrihl mi zdarma wifinu. Neprislo mi to jako zasadni problem, kdyz jsem po ceste odhalila trik s wifinou v knihovnach, ovsem ta v Hastings musi mit zase primat a wifinu ma zpoplatnenou. Takze zbyva omezene uzivani u supermarketu New World a hodina v hostelu. Prece nebudu platit za internet!

16.1.: Finalova jizda (den 21.)

Dneska se zadna extra zabava nekonala, do dvou jsme cekaly, nez v servisu daji Peleho dohromady, takze courani po meste (az budete v Gisborne, zajdete si do Cafe Verve), plaz, omrknuti mista, kde poprve pristal James Cook a tak.

A pak uz poslednich cca dve ste kilometru a Hastings vol.2. Radeji bych znovu kempovala na plazi, toulani je velice navykove. V Rotten Apple je horda novych lidi, ale mam zpet svoji starou postel, coz je fajn. Frank zabodoval. Ted jeste aby zabodoval a ja mela praci alespon na par dni, nez vyrazim smer Wellington a pridam se k Laure na jizni trip.

Zaverem musim podotknout, ze Severni expedice se vydarila. Jen bude potreba se vratit zpet do Taranaki, projit cely Tongariro Crossing a zajet omrknout jeskyne ve Waitomo. Navic jsem uplne vynechala slavnou Rotoruru s jejimi thermaly a odflakla jsem i Taupo. A velmi dekuji vsem dvaasedesati dobrym dusim, ktere nam zastavili a na chvili nas pustili do sveho zivota. Diky!

15.1.: Novy vuz (den 20.)

Jak rekla, tak udelala. Sara se rozhodla, ze nissana chce a dokonce uz mu vymyslela jmeno - Pele.

Dopoledne jsme absolvovaly obihacku banky, posty a dvou autoservisu a v obou Saru od nakupu velmi odrazovali. Kiwi mechanici prosazuji pouze toyotu, mazdu a ford. Ctyrkolky v lasce nemaji a dieslove uz vubec ne. Na Zelande totiz za diesel platite zvlastni dan, vyjde levneji nez u nas, a s dieslem jsou proste otravne obstrukce.

Sara se vsak navzdory automechanikum drzela sveho vysneneho vozu. Znovu zavolala Brazilci Pasqualovi a vyhandlovala s nim lepsi podminky, takze odpoledne auto proslo prohlidkou v servisu. Pasqual tvrdil, ze reknou vymenit gumy a spravit rucni brzdu, mechanik vsak odhalil jeste nejakou treti zavadu, takze prohlidka sla na Pasqualuv ucet. Pascal se Sarou si tedy placli a my odjely na plaz v novem voze, coz byl trochu adrenalin, kdyby nas zastavili pani policiste, potily bychom krev.

Kazdopadne zitra rano jedeme s Pelem do servisu, kde slibili odstranit vsechny nedostatky, a pak teprve Pele dostane oficialni pozehnani a bude se moct zapojit do provozu.

Stravime tedy jeste posledni noc na plazi, takze vylet zaokroulime presne na tri tydny.

14.1.: Nissan Terrano aneb Pythie Zebra (den 19.)

Kempovani na plazi se nam zalibilo, takze jsme se rozhodly zustat posledni noc na stejnem miste, do Hastings uz je to co by kamenem dohodil. Jen bylo nutne "zajet" do Gisborne pro jidlo a vodu.

Po ceste tam jsme zahledly Nissana Terrano parkujiciho kousek od silnice s cedulkou "For sale". Zrejme to byl osud, protoze od zacatku cesty Sara neustale mluvi o tom, ze si musi koupit auto a postupne dospela k nazoru, ze idealni by byl Nissan Terrano. Pokazde, kdyz ho nekde zahledne (coz je urcite petkrat za den), vykrikuje: "My car!" A ja ji nekdy po prvnim tydnu ze srandy rikala: "Uvidis, den predtim, nez se vratis do Hastings, nekdo nas sveze a bude ho prodavat." Stalo se tedy skoro to, co jsem prorokovala. Cesta dela divy. Sara se me ted trochu boji.

Nissana prodava Brazilec, ktery uz ho nepotrebuje a to za lidovych $1500. Bude potreba do nej dalsich par stovek vrazit, poridit nove gumy, atd., ale Sara se rozhodla do toho jit. No, nekupte vase vysnene auto, kdyz na vas zamavalo od cesty.

Jinak se zkazilo pocasi. Je sice porad teplo, ale fouka odporny vitr, takze krasnou nezcerenou hladinu nasi zatoky ted hyzdi vlny, ktere jsou mozna idealni pro surfare, kteri tu maji zitra zavody, ale rozhodne ne pro me koupani. Otrava. Jesteze mam uchazejici novozelandske bile.

13.1.: Strazce majaku (den 18.)

Kemp "U Zviratek" (kohouta kokrhajiciho vecer zrejme nedavno importovali z Evropy) v Te Araora jsme opustily se Svycarem Thomasem. Vecer neudal cas odjezdu, jen poznamenal, ze nemusime spechat, ale spravne jsme vytusily, "ze nemusite spechat" znamena pro kazdeho z nas neco trochu jineho, takze jsme vstaly drive nez obvykle.

Zajeli jsme znovu do "centra" mestecka, Thomas si chtel udelat par fotek plaze, nic jsme nenamitaly, barva more k tomu primo vybizela. Paleta modre byla vyuzita na maximum: goghovska tmava, svitiva tyrkysova, prusvitna bledemodra... Vychodni pobrezi proste nema slabe misto.

Z Te Araora to byl jen kousek na East Cape - nejvychodnejsi misto Zelandu, prave tady lze spatrit uplne prvni rozbresk na svete. Mam rada geograficke vyzvy, Thomas se nastesti nebranil, a tak jsme se vydali na zhruba ctyricetikilometrovou (20 tam 20 zpet) zajizdku. Uzka, misty sterkova cesta vedla soubezne s pobrezim. Trefili jsme se na odliv, takze jsme se mohli pokochat dostatecnym mnozstvim obnazenych skalisek v kontrastu se zatravnemi kopci na opacne strane, na kterych se rozprostiraly pastviny pro kravy, kone i ovce. Novozelandska klasika. Jedno stado stracen nam na chvili zastoupilo silnici a ja vzpominala na Gruzii.

Silnice skoncila zamcenou branou v poslednim udoli. Par osamelych staveni a stado koni ("wild wild horses..."). Nad nami se tycil osamely majak, ale zdalo se, ze vstup k nemu je navstevnikum zapovezen a pristup maji jen kone, kravy a ovce. Pak jsme nastesti postrehli cestu vedouci pres soukromy pozemek pastviny a mohli tak zdolat prevyseni sedmi set schodu, abychom spatrili nejvychodnejsi vyspu planety.

Vitr nahore u majaku slehal jeste ostreji nez dole, jako by nas vital a zaroven varoval, ze tohle je jeho vysostne uzemi a ze my lidsti cervi nemame narok. Chlapik (mel starickeho psa, ktereho jsem prekrtila na strazce majaku) starajici se o cestu k majaku nam vypravel, ze o Vanocich tudy za jeden den proslo skoro pet set lidi. My jich potkali vsehovsudy pet. Nastesti. Skoda, ze majaky uz dnes kontroluji pocitace. Par let, jak byvalo zvykem, bych tam sice stravit nechtela, ale par tydnu rada.

Po East Capu jsme pomalu pokracovali smer Gisborne. Thomas je zajimavy chlapik, kazdych par let se proste sebere a odjede. Tentokrat dokonce seknul s praci (cosi velice specializovaneho kolem protetik). Na Zeland odcestoval uz posedme. Zije tu jeho sestra, driv tu zila i jeho druha sestra...

S Thomasem jsme jeste stihli vybornou (ackoliv ne brazilskou) kavu v Tolaga Bay a rozloucili se ve ctyri odpoledne v Tatapouri. Podekovali jsme za bajecnou "slow ride" a zamavaly. Nejak jsem si zapomnela rict o kontakt, ale stejne bych se s nejvetsi pravdepodobnosti neozvala.

Kempujeme v malem zalivu u more ve Freedom Campu (s nicim si ten nazev nespojujte, freedom proto, ze jde o zadaco stanovani u vody, ktereho hojne vyuzivaji kiwi s karavany a petihvezdickovymi stany) par kilometru pred Gisborne. Skoro tritydenni vylet se chyli ke konci, tak jsem trochu posmutnela, ale za deset dni (ano rozhodla jsem se pro pobyt v Hastings) me ceka dalsi putovani, takze netreba kyseleho obliceje.

12.1.: Po kouscich (den 17.)

Dnes jsme na petkrat urazily cca sto sedesat kilometru, nedele a Pacific Coast Highway holt nebyla nejstastnejsi kombinace.

V Opotiki nas na deset kilometru nabrala Pihi s kocovinou a kamaradkou (ne kamaradkou kocovinou), posleze jsme pokracovaly do Te Kaha (maorsky sila) s kiwi v bilem Mondeu, ktereho nasledoval dalsi kiwi, vlastnici plazovy resort ve Waihau Bay. Jel zrovna z odberu krve, takze nadaval na doktory a posleze nam vypravel, ze byl v Ricanech. Vysadil nas kousek od sve zivnosti a my si pohravaly s myslenkou, ze tam zustaneme, protoze jezdilo jedno auto za pet minut, takze jsme se vetsinu casu kochaly. Uz uz jsme se skoro presouvaly, kdyz zastavila ucitelka maorstiny a dcerou. Dokonce se pro nas vratily. Smazly jsme dalsich par kilometru do Whangaparaoa, kde nam zastavil Svycar mirici do Te Araora stejne jako my. Ma knirek a beha, ale pravdepodobne se s nim svezeme zitra do Gisborne, takze bezva.

Jinak uzka a klikata Pacific Coast Highway vetsinou vede tesne kolem more, takze nabizi perfektni panoramata (idylicke zatisi zalivu s malym bilym kostelikem v Raukokore).

11.1.: Zahalka II. (den 16.)

Protahly jsme kemp, poklabosily nutnou ctvrhodinku s recepcnim (tentokrat na tema: sobotni zaviraci doba v Opotiki - na Zelande - ve svete a turismus) a vychutnaly si dalsi den na plazi. Zela opet prazdnotou, krome nas ji okupovalo pouze par rybaru o pet set metru dal, mikroskupinka s drakem, na kterou jsme sotva dohledly a za ctyri hodiny kolem projela dve terenni auta. Absolutni idylka. Sara se dokonce poprve za svou novozelandskou eru koupala! Je ji totiz neustale zima a obvykle repta, ze voda je moc studena a ze v Australii (stravila tam predchozi rok, vetsina jejich historek se vztahuje prave k Australii a ja zavidim, hlavne pote, co jsem dnes videla fotky, a propos, klasicka working holiday pro Cechy uz byla na spadnuti, australska vlada souhlasila, ovsem ta ceska si pry neprala, aby jim odchazeli lide v produktivnim veku - tak jiste), byla teplejsi. Dnes se ale hecla a koupala se hned dvakrat!

White Island mel nad sebou slibovanou sopecnou cepici, takze jsem byla spokojena.

10.1.: Malomestska nalada (den 15.)

V noci byla priserna kosa. Tedy, abych se lepe vyjadrila, uz jsem zazila vetsi a horsi, ale proste neni prijemne vylezat pred svitanim ze spacaku (zvlast kdyz mate porouchany zip a musite se z nej soukat jako stonozka) a prioblekat se.

Stopovaly jsme opet jen cvicne. Vcera nam John, nebo nekdo dalsi doporucoval Opotiki, male mesto u pobrezi, takze jsme se rozhodly dat na jeho rady.

Sympatak s ceskym tetovanim (nebylo z Cech a nic ceskeho jsem na nem neshledala) nas hodil do Whakatane. Prodejkyne podlahovych kritin nas popovezla do Waiotahi (zastavila tak rychle, ze jsme ani nestihly shodit batohy) a vysvetlila, ze je nanejvys nezvykle, aby aktivni vulkan White Island, ktery muzeme videt zhruba uprostred Bay of Plenty, kolem sebe nechrlil paru a kour. Vetsinou je pry zahaleny sopecnym mrakem a my zrovna musely vychytat moment, kdy vypada jen jako obycejny ostrov.

Pak uz nasledovala posledni dnesni jizda a to s manzeli v duchodovem veku, jez vlastnili sady s kiwi. Vzpomnela jsem si na sve zacatky v Hastings a razem jsme se meli po zbytek cesty o cem bavit.

Opotiki se podoba vsem ostatnim novozelandskym malomestum. Hlavni ulice s obchody a obcerstvovnami, New World a zbytek roztahana obytna zastavba. Nam se tu vsak libi. V kempu s bazenem sidlime takrka samy. Recepcni je prehnane uzvaneny, jen pri placeni nas zdrzel minimalne na ctvrt hodiny, takze se ho bojime znovu potkat. Nikdo tu nezastavuje zrejme proto, ze plaz je vzdalena dvacet minut chuze. Dalava! Cesta vede pres ani ne dva roky stary lanovy most, ktery se pri chuzi houpe (okamzite mi naskocilo "Nehoupat", tenhle vtip by Sara ale asi nepochopila). Neni to Plaz, uz jsme narazily na hezci mista, ovsem ma jednu obrovskou vyhodu, je liduprazdna.

Po ceste jsme narazily na vtipne prulezy. Chapu, ze maji zabranit ve vstupu na stezku motorizovanym vozidlum, ale "silnejsi" lide by s nimi mohli mit problem. Nazvala bych to: "No fat people on the beach." Viz. foto s figurantkou.

9.1.: Zlaty dul (den 14.)

Vcera jsme se vykaslaly na Hot Water Beach. Mirila tam doslova kolona a plaz v Hahei byla velmi slusna, takze vlastnorucne vyhrabany bazenek s horkou vodou jsme rady ozelely. Na Hot Water Beach jsme se podivaly dnes rano a to formou Trujillo Tour. Vzal nas tam kiwi s dvema malymi syny, ktery nas popovezl z Hahei na hlavni silnici. Nejslavnejsi plaz Severniho ostrova nevypadala nijak zazracne. Ovsem v zime musi byt vlastni bazenek senzacni, to nepopiram.

Na dalsim miste Sara nemohla vic nez pet minut nic stopnout, takze jsem ji musela vystridat. Zastavilo treti auto s chlapikem miricim do nedalekeho surf pointu Whangamata, jel samozrejme surfovat a vlastnil nekolik obchodu s prkny. Mimo jine jsme rozebirali vyslovnost maorskym slov od w. W se totiz cte jako f, coz u slov typu Whangamata vyzniva znacne komicky a u slov typu Whakatane jeste komicteji. Pochopitelne se snazime vyslovovat spravne a rikame f.

Ve Whangamata jsme si daly prestavku na kafe a curani a posleze vyrazily dal. Sympaticky inzenyr John v duchodu (ctyricet let v jedne firme) miril do Waihi a trochu si s nami zajel, aby nam ukazal tamejsi zlaty dul. Po flashpapersku jsme si zapozovaly u mamutiho transporteru a chvili pozorovaly obri jamu do nitra zeme, kde zminene nakladace vypadaly jako auticka pro kluky.

Dalsi nas svezla organicka dama, ktera zije v Aucklandu na ostrove bez elektriny mirici do Taurangy za svoji dcerou s vnoucetem. Pry nas v tom vedru nemohla nechat na silnici (vsichni kiwi jsou priserne horkokrevni, reptaji na vedro, ackoliv neni ani tricet a temer vsichni maji zapnutou klimatizaci zaroven s okynky otevrenymi dokoran, takze si zase pripadam jako Iva Janzurova ve Vylete...).
Vysadila nas u nakupniho strediska, kde mela svuj franchizovy svatostanek i Domino pizza a vzhledem k tomu, ze o pizze mluvime uz asi treti den, bylo o veceri rozhodnuto.

Na dalsiho stopa uz bylo krapet pozde, ale vyrazily jsme. Do Te Puke, hlavniho mesta pestitelu kiwi, nas svezl lovec divoke zvere (ano, mel v aute pusku, chybelo malo), z Te Puke na dalsi krizovatku sympatak, co pracoval dlouhe roky v Australii. Mezitim jsem vsak tri auta odmitla, protoze se mi bud nelibila lokalita, nebo ridici.

Na poslednim miste uz jsme planovaly staveni stanu na golfovem hristi, zaverecny odvoz se ale nakonec objevil. Malomluvny domorodec nas vzal do maleho kempu u silnice blizko Pikowai. Kemp se krcil mezi plazi, silnici a zeleznici (kdyz projizdel vlak, zazivaly jsme zemetreseni) a skytal utociste predevsim karavanum a autobusum. Myslim, ze v 60. letech vypadal uplne stejne. Jen vedle na snure nevisela tricka muktifunkcni, ale batikovana a vsude byla citit trava.

Boundary Road Brewery (Bouncing Czech)

Dopraly jsme si pred par dny pivo pojmenovane podle "Pizne". Hezky preklep. "Named after the town of 'Pizen'... It'll bounce round your mounth like a rabbit on a trampoline."

8.1.: Zahalka (den 13.)

Dalsi den v Hahei. Pocasi se trochu pokazilo, nebylo jasno, ale pouze polojasno a foukal otravny vitr. Den na nezdravem novozelandskem slunicku to vsak vubec nezkazilo.

Vylet se pomalicku chyli ke konci a ja jsem nerozhodna. Sara se chce vratit do Hastings na jablka, pracovat dva, tri tydny a pote koupit auto a vyrazit smer jih a ja mam dve moznosti. Vratit se na tyden do Hastings, vydelat par ovocnych dolaru a 24.1. se pripojit k Laure ve Wellingtonu na cestu na jizak, nebo se k ni pripojit uz 14.1. a cestovat s ni autem po dalsich mistech severu. Rozum samozrejme veli smer Hastings, ale mozek je jen mala cast, zbytek naseptava: on the road again! Takze nevim. Kdyby dochazely penize, je situace jasna, ale ackoliv rozhazuju za kempy, porad jsem v pohode. Kdybych se mohla zbavit nejake sve spatne vlastnosti, byla by to nerozhodnost. Asi si dam jeste par dni na rozmyslenou.

Jinak jsem se definitivne rozhodla stravit na dne zemekoule dalsich par mesicu a prebookovat unorovou letenku, jen jeste nevim, na jaky termin :)

PS: Blog posledni dny blbne. Prispevky publikuju na dvacetkrat, coz me cili. Mozna je to jen pripojenim. Bez fotek to jde kazdopadne lepe, takze pokud nebudou fotky, vite proc.

7.1.: The Beach (den 12.)

Rano nas Christie pohostila vybornymi toasty s avokadem a rajcaty a dalsimi s merunkovym dzemem vlastni vyroby. Mnamka. Na merunky proste nedam dopustit.

Po snidani jsme pomohly se stehovanim matraci k sousedce (prespani u Christie byl vlastne woofing) a zas se vydaly na cestu. Tentokrat slo vsak jen o presun do dvacet kilometru vzdaleneho Hahei, takze jen takova rozcvicka. Vzal nas elektrikar Paul v zelenem sportaku a ackoliv nemusel, hodil nas primo do kempu v Hahei. Pochazi z New Plymouthu, v Coromandelu travil dovolenou, takze jestli budeme nekdy znovu v okoli Taranaki, mame se ozvat. Je to tedy po Shanovi uz druhy kontakt z tohoto regionu.

Cathedral Cove (Te Whanganui A Hei), slavny vapencovy oblouk, a s nim cely zaliv se skalnatymi ostruvky a malymi plazemi v okoli Hahei je jednim z mist, kdy si rikam, jake mam v tento den a v tuto minutu stesti, ze jsem na svete.

Z Hahei ke Cathedral Cove vede prijemna stezka kolem pobrezi lemovana mensimi plazemi. Zabere necelou hodinku. Jedinou nevyhodou je proflaknutost zdejsiho mista, takze chvilemi si pripadate jako na Vaclavaku. Nechaji se vsak vychytat casy, kdy na malych plazich nikdo nerusi, takze to neni tak hrozne.

Zustavame dalsi den, takze zitra nas ceka jen povalovani na plazi a hlavne proslavena Hot Water Beach.

5.1.: Keri Keri (den 10.)

Trasu Pukenui - Awanui jsme zmakly za par chvil s kiwi rodinou, matka s dvema syny na prazdninach. Matka stale sledovala signal sveho S4. Celou cestu byl opravdu bidny, takze nasledovala hlaska: Jak tady ti lide muzou zit?

V Awanui jsme se ani neobtezovaly stopovat a v poklidu se obcerstovaly a i tak zastavil par jedouci do Mangonui, coz uz bylo celkem kousek od ciloveho Keri Keri.

Do vychodniho pobrezi Severniho ostrova je zakousnuta spousta zalivu a plaze vypadaji privetive. At vyberete jakouliv v zalivu, neudelate chybu. Hebke pisky, mala mestecka s hezkymi vyhledy a azurovy ocean, ktery je v zatokach krotky jako beranek, takze si lze i zaplavat.

Cestu do Keri Keri jsem celou prospala, takze si nejsem jista, co presne mel nas sofer co do cineni s Italii, ale slo o neco typu: italska zena, zivot v ItaliiUz si nevzpominam. Chudaci ridici. Ani to malo, co si rekneme, si nejsem schopna zapamatovat.

Keri Keri je proslule mnozstvim sadu s mandarinkami, avokady a kiwi, takze nas napadlo zkusit pracovni hostel a na par dni zakotvit. Bohuzel byl vzhledem k zacinajici sezone plne obsazeny, takze jsme ostrouhaly. Skoda, ze jsme si nevzpomneli driv. Keri Keri dychalo pohodovou atmosferou a v hostelu meli bazen.

Stravily jsme tedy drahnou chvili u knihovny na wifine, nakoupily v Countdownu (udelala jsem si Vanoce a poridila si vsechny mozne drahe pochutiny, mnam) a zase vyrazily na cestu.

Zastavil korejsky par matka - dcera. Jejich anglictina byla jeste horsi nez moje, takze jsme se toho moc nedozvedely. Jen, ze dcera chodi na stredni a je trochu sprtka.

Vyhodily nas na krizivatce smer Paihia, kde jsme si  presedly k chiropraktikovi Seanovi. Zil v Australii, v Britanii a buhvi, kde jeste, aby se nakonec vratil na svuj ostrov. Jel az do Aucklandu, takze jsme zmenily plany a puvodni Whangarei protahly az dale na pobrezi do kempu v Ruakace. Tamejsi plaz v zalivu, ktere predchazel maly mokrad, prijemne prekvapila.

6.1.: Auckland crossing vol.2 (den 11.)

Ve sportovni hantyrce by se dalo rict, ze jsme dnes ponekud prepalily start a ve stredni casti trati zvadly, ale finis nam necekane vysel a je z toho bedna.

Ruakaka - Kaiwaka s dvemi sympatickymi Maory (jeden z nich se jmenival Anthony). Sestileta dcera druheho z nich vcera zvladla svuj prvni ponor. Pani pracovali jako tiraci a dokonce jsme dostaly kontakt na bratra druheho z nich, ktery dela supervizora v sadech v Hastings, coz se hodi.

Kaiwaka - Wellsford s typkem, co vlastnil obchod s nahradnimi dily (mel radoby vytuneneho nissana podivneho vzezreni) a podle svych slov vzal stopare poprve v zivote.

Wellsford - Waitakere. Pohodova potetovana mlada Maorka zijici dlouhodobe v Alice Springs v Australii se syny (pet let a deset mesicu), se kterymi Zebra sdilela zadni sedadlo, coz byla samozrejme situace k popukani. Vysadila nas ve Waitakere, coz je mesto na predmesti, takze vyzva: prejet Auckland opet neakceptovana. Chvili jsme zkousely mavat, ale uz predem Byly jsme nucene vyuzit socku. Tentokrat vsak vlak a to na trase Henderson - Papakura, ve kterem jsme s prestupem stravily dve hodiny. Omg. Vzpominala jsem na klasickou hlasku: Ukoncete prosim vystup a nastup, dvere se zaviraji. V Aucklandu maji jen suche: Doors's closing.

Papakura se neukazala byt dobrou volbou, opet jen shluk nakupnich center. Vydaly jsme se na pochod na vypadovku, behem nehoz jsme se ptaly jednoho domorodce na cestu. Ochotne nam poradil (predtim ve Waitakere a ve vlaku nam kiwiove radili bez vyzvani, jsou bajecni) a za par minut se k nam vracel s tim, ze kolega jede z prace a ze na nas hodi na spravne misto, ackoliv slo zhruba o patnact minut chuze. Neuveritelne.

Misto vsak nestalo za nic. Hlavni silnice se napojovala na dalnici a stopare vyhaneli znacky zakaz vstupu. Vzhledem k tomu, ze mesto neustale krizovalo policejni auto, netroufly jsme si tam a byly nuceny mavat na naprosto obludnem miste. Postupne zastavili dva podivni Maori, hippie rodina otec, tri deti a pes s privesem s konem a konecne Tonga Guy. Stejne jako ostatni nemiril do Hamiltonu, ale zpet do centra Aucklandu, ovsem nejakym zahadnym zpusobem jsem ho presvedcila, aby nas hodil do vedlejsiho mesta Drury, ackoliv to pro nej znamenalo zajizdku.

Z Drury jsme se pohnuly zase jen o par dalsich kilometru do Bombaje (opravdu), kde jsme konecne chytly solidni stop - kravataka miriciho smer Coromandel. 

Vyhodil nas na krizovatce uprostred niceho. Pripozdivalo se a rikaly jsme si, ze do Coromandelu to nemame sanci stihnout. Posleze vsak zastavily hned dve auta a v kazdem jedna zena. Prvni nejela nasim smerem, ale druha uz ano.

Jmenovala se Christie. Pry nas v sedm vecer nemohla nechat na silnici. S Christie jsme to vyhraly. Mirila do mesta Whitianga. Cerstve rozvedena cca padesatnice, ktera planovala cestovani po Evrope a Svatojakubskou pout. Podelily jsme se s ni o backpaperske zazitky a daly ji nekolik evropskych tipu. Kam jet, kam nejet, co si zabalit atd. 

Ve Whitianze nas vyvezla na vyhlidku, odkud jsme mely cele mesto jak na dlani. Bohuzel se rychle stmivalo, takze to nebyla takova parada. Hostely byly plne, a tak nabidla nocleh. Luxus. Diky, Christie!

Dnes jsme toho sice moc nestihly, za to mame spoustu zazitku ze stopu. Kiwi jsou zlaticka.